ECLI:CZ:US:2018:1.US.2504.18.1
sp. zn. I. ÚS 2504/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MVDr. Františka Makovského, zastoupeného Mgr. Lukášem Trefilem, advokátem se sídlem nám. Míru 142/88, Svitavy, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 8.2017 č. j. 24 Co 234/2017-286 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. 20 Cdo 1617/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením krajského soudu bylo potvrzeno rozvrhové usnesení soudního exekutora ze dne 8. 6. 2017 č. j. 143 EX 00081/15-267, kterým byl v rámci exekuce na majetek povinného (stěžovatel) rozdělen dosažený výtěžek z dražby nemovitostí stěžovatele mezi přihlášené věřitele.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť z jeho obsahu nelze dovodit, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Pro vady dovolání, které nebyly v době trvání lhůty k dovolání odstraněny, tak nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že exekuce prodejem nemovitých věcí je zřejmě nevhodným způsobem exekuce, neboť v době dražby byla vymožena celá jistina a podstatná část příslušenství a bylo možno důvodně předpokládat, že zbývající část pohledávky bude vymožena srážkami z důchodu stěžovatele. Podle jeho přesvědčení je povinností soudního exekutora a následně soudu zkoumat v každé fázi probíhajícího exekučního řízení, zda je nutné provádět exekuci prodejem nemovitostí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti rozhodnutí krajského soudu, přičemž ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu žádné námitky nevznáší.
Pro posouzení projednávané věci je však podstatnou právě skutečnost, že stěžovatel v dovolání nevymezil předpoklad jeho přípustnosti, což je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku. Tuto skutečnost Ústavní soud ověřil z připojeného dovolání, jehož podstatou je pouze rekapitulace skutkového a procesního stavu věci a polemika s právními závěry krajského soudu. Ostatně stěžovatel závěru, že v dovolání řádně nevymezil předpoklad jeho přípustnosti, v ústavní stížnosti nikterak neoponuje.
Uvedený nedostatek má přitom procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému rozhodnutí krajského soudu.
Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že v něm stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, přičemž povinné zastoupení advokátem je mj. vyžadováno proto, aby se advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a uvedl, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti včetně vymezení důvodu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil a v jeho postupu nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu tedy Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Za situace, kdy stěžovatel uplatnil dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, je ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu ústavní stížnost z důvodu řádného nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/18, III. ÚS 1210/18, I. ÚS 247/18 a další).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu