ECLI:CZ:US:2018:1.US.2522.18.1
sp. zn. I. ÚS 2522/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Viléma, zastoupeného JUDr. Martinem Knobem, advokátem, se sídlem v Jičíně, Denisova 585, proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. dubna 2018 č. j. 25 Co 98/2018-43, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, Okresního soudu v Jičíně a Heleny Janešové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení výše citovaných výroků v rozsudku obecného soudu. V ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci bylo rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 15. 2. 2018 č. j. 207 C 23/2017-24 rozhodnuto o zamítnutí žaloby vedlejší účastnice řízení proti stěžovateli o zaplacení 41 000 Kč s příslušenstvím, a současně bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 11 035,20 Kč. Tento rozsudek byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2018 č. j. 25 Co 98/2018-43 ve věci samé potvrzen, leč ve výroku II. byl změněn tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení, když krajský soud aplikoval ust. §150 o. s. ř. S tím stěžovatel nesouhlasí; konstatoval, že to byla vedlejší účastnice, kdo vyvolal údajně zbytečný spor a není správné, aby stěžovatel neobdržel kompenzaci v podobě nákladů řízení. Soud prý použil zmíněné ustanovení občanského soudního řádu, aniž by zkoumal majetkové a další poměry účastníků řízení a zaměřil se pouze na tvrzení žalobkyně v dané věci. Hlavní zásadou, která ovládá rozhodování o nákladech řízení by přitom měla být zásada úspěchu ve věci. Stěžovatel, který spor neinicioval a pouze se bránil, měl v daném případě plný úspěch, když žaloba byla zamítnuta a mělo by mu tedy také příslušet právo na náhradu nákladů řízení.
2. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
3. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů podrobně přezkoumávat.
4. To platí tím spíše v otázkách, týkajících se náhrady nákladů soudního řízení. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, s výjimkou jejich zcela svévolného výkladu anebo interpretace, která je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Není možné, aby Ústavní soud podrobně přezkoumával každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů, týkající se nákladů řízení, v zásadě pouze na úrovni podústavního práva. Zásah Ústavního soudu je v této oblasti ve shodě se shora již vysloveným, oprávněný pouze v případě zcela mimořádného excesu obecného soudu, ke kterému však v daném případě zjevně nedošlo.
5. Krajský soud v Hradci Králové na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v dané věci nastaly zákonné předpoklady pro využití soudcovského zmírňovacího práva ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. Důvody hodné zvláštního zřetele přitom shledal v okolnostech případu, když zhodnotil personální pozadí při uzavírání smlouvy o zápůjčce (stěžovatel tehdy žil v družském poměru s vnučkou žalobkyně a z tohoto vztahu se narodila i její pravnoučata), jakož i očividnou neochotu stěžovatele jakkoliv komunikovat se žalobkyní na téma vrácení zápůjčky. Soud považoval za nespravedlivé, kdyby nyní stěžovatel na úkor vedlejší účastnice, která pouze žalovala ukvapeně, získal navíc nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
6. V takovém závěru nelze spatřovat nic nespravedlivého ani neústavního; jde o výsledek nezávislého rozhodování obecného soudu. Ústavní soud zde opět zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.
7. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu