ECLI:CZ:US:2018:1.US.2541.18.1
sp. zn. I. ÚS 2541/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Heleny Herůdkové, zastoupené JUDr. Radoslavem Dostálem, advokátem se sídlem Lazaretní 4298/11a, Brno, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 9 C 269/2013-327 ze dne 27. 1. 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 269/2017-392 ze dne 25. 10. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 583/2018-421 ze dne 22. 5. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že napadeným rozsudkem č. j. 9 C 269/2013-327 ze dne 27. 1. 2017 Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu stěžovatelky, jejímž prostřednictvím se po žalované Kooperativě pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen "vedlejší účastnice"), domáhala zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále soud rozhodl o vrácení části stěžovatelkou složené zálohy na znalečné ve výši 5 500 Kč (výrok II.) a stanovil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnice ve výši 1 200 Kč (výrok III.).
Žalovaná částka představovala nevyplacené plnění z pojistné události, kterou byla dopravní nehoda vozidla Škoda Superb, RZ x1, pojištěného u vedlejší účastnice z odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem, při níž uvedené vozidlo mělo dne 2. 2. 2013 narazit do stojícího vozidla Škoda Octavia, RZ x2, které mělo nárazem odhodit do před ním stojícího vozidla stěžovatelky Porsche Boxter, RZ x3. Jak již bylo předznačeno, nalézací soud žalobě stěžovatelky nevyhověl, shledávajíc ji nedůvodnou. Po prostudování shromážděných podkladů a zejména s přihlédnutím k závěrům tří znaleckých posudků ve věci vypracovaných neměl soud pochybnosti o tom, že v daném případě se jednalo o fingovanou dopravní nehodu, kdy dotčená vozidla byla pouze naaranžována, aby to vypadalo na dopravní nehodu, respektive částečně patrně k nějaké kolizi došlo, avšak událost neproběhla tak, jak vypověděli její účastníci.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 13 Co 269/2017-392 ze dne 25. 10. 2017 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I.), načež rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 583/2018-421 ze dne 22. 5. 2018 odmítl dle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat.
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila. V ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se skutkovým zjištěním obecných soudů o fingované dopravní nehodě, které podle ní postrádá oporu ve shromážděných důkazech a jedná se tak o pouhou spekulaci. Stěžovatelka obecným soudům dále vytkla, že nerespektovaly zásadu volného hodnocení důkazů, jestliže se na jedné straně zcela nekriticky přiklonily k závěrům znaleckých posudků, které údajně svědčí v neprospěch žaloby, a na straně druhé důkazy, které jsou s nimi v rozporu, jmenovitě zejména výpověď svědkyně Valachovičové, bagatelizovaly. Obecné soudy tímto podle stěžovatelky rezignovaly na svoji elementární činnost, jíž je nalézání práva a spravedlnosti.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností, shledal, že tato není v části, ve které směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, opodstatněná.
Po prostudování obsahu dovolání, které si od nalézacího soudu vyžádal, se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovatelčino podání nesplňovalo formální náležitosti, zakotvené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Jakkoliv je její dovolání značně obsáhlé, nelze z něj seznat, jakou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí nesprávně posoudit, ani který ze čtyř předpokladů přípustnosti podle ustanovení §237 o. s. ř. měla stěžovatelka za splněný. Reagoval-li Nejvyšší soud na danou situaci tak, že uplatněné dovolání odmítl, což řádně odůvodnil, nelze mu z ústavně právního hlediska nic vytknout [k tomu blíže srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.)].
Jelikož tedy v projednávané věci nezjistil porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, Ústavní soud přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a předloženou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 583/2018-421 ze dne 22. 5. 2018, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Současně platí, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv vyčerpal efektivně, tj. procesně správným způsobem, se všemi zákonnými náležitostmi.
V nyní posuzovaném případě k naplnění zmiňované podmínky zjevně nedošlo, jestliže dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro vady. Nastalou situaci přitom nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovatelce plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka totiž svým nesprávným postupem dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání ani neumožnila.
S přihlédnutím k výše řečenému Ústavní soud proto stížnostní návrh v části směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 9 C 269/2013-327 ze dne 27. 1. 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 269/2017-392 ze dne 25. 10. 2017 odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu