ECLI:CZ:US:2018:1.US.2582.17.1
sp. zn. I. ÚS 2582/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Michala Heldenburga a Mgr. Olgy Heldenburg, Ph.D., obou zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2016 č. j. 11 Co 248/2014-142 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 5107/2016-187, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a předloženého spisu Ústavní soud zjistil, že v řízení šlo o bezdůvodné obohacení ve výši 432 000 Kč s příslušenstvím, jehož vydání se po stěžovatelích a Antonínu Králíčkovi (dále též "první žalovaný", všichni společně též "žalovaní") domáhal Martin Zemánek (dále též "žalobce"), který je vlastníkem nemovitosti, kterou měli žalovaní v době od 1. 9. 2009 do 26. 8. 2011 užívat bez poskytnutí odpovídajícího protiplnění.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 vydal dne 18. 1. 2012 elektronický platební rozkaz č. j. 27 EC 357/2011-16, kterým uložil žalovaným zaplacení žalované částky s příslušenstvím a zavázal je k náhradě nákladů řízení. Proti platebnímu rozkazu podali žalovaní včas odpor a obvodní soud proto nařídil jednání na 5. 2. 2013 v 9:00 hodin, na něž byli všichni účastníci řádně a včas předvoláni.
3. Dne 2. 1. 2013 byla obvodnímu soudu doručena omluva prvního žalovaného z nařízeného jednání.
4. Dne 4. 2. 2013 ve 23:10 hodin byla obvodnímu soudu elektronicky doručena omluva stěžovatelky z nařízeného jednání. Stěžovatelka ve svém přípisu uvedla, že je jí známo, že první žalovaný (její tchán) žádal soud počátkem roku o odročení jednání, a proto neučinila žádné kroky k zajištění péče o dítě v den, na který bylo jednání nařízeno. Dále uvedla, že nadto není schopna se jednání zúčastnit také z důvodu nepříznivého zdravotního stavu.
5. Dne 5. 2. 2013 v 8:10 byla na podatelnu obvodního soudu doručena omluva stěžovatelky v témže znění jako její elektronicky učiněná omluva z předchozího dne.
6. Dne 5. 2. 2013 v 8:12 hodin byla na podatelnu obvodního soudu doručena omluva stěžovatele, v níž uvedl, že byl prvním žalovaným (svým otcem) informován, že žádal o odročení jednání, a z toho důvodu nepodnikl žádné kroky k uvolnění z pracovní agendy. Teprve den před nařízeným jednání se dozvěděl, že soud o žádosti prvního žalovaného nerozhodl, již však není schopen uvolnit se z práce, a proto omlouvá svou nepřítomnost na jednání.
7. Dne 5. 2. 2013 v 8:13 hodin stěžovatelka elektronicky doplnila svou omluvu z předešlého dne tak, že uvedla, že její syn v nočních hodinách trpěl nevolností, a je proto nezbytné, aby o něj osobně pečovala.
8. Z protokolu o jednání vyplývá, že jednání bylo zahájeno v 14:35 hodin. Jednání se zúčastnil žalobce a jeho právní zástupce, z žalovaných se nikdo nedostavil. Obvodní soud proto na návrh žalobce rozsudkem pro zmeškání ze dne 5. 2. 2013 č. j. 27 EC 357/2011-48 uložil stěžovatelům zaplatit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím a zavázal je k náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že se stěžovatelé k žalobě nevyjádřili a k jednání se bez omluvy nedostavili.
9. Dne 3. 5. 2013 stěžovatelé jednak podali odvolání proti rozsudku pro zmeškání a jednak navrhovali zrušení rozsudku pro zmeškání podle ustanovení §153b odst. 4. Své odvolání stěžovatelé odůvodnili tak, že nebyla splněna zákonná podmínka vydání rozsudku pro zmeškání. Měli totiž za to, že se řádně a včasně z nařízeného jednání omluvili, neboť jejich omluvy byly soudu doručeny před zahájením jednání. Návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání soudem prvního stupně odůvodnili tak, že na jejich straně byly dány omluvitelné důvody, pro které se nemohli na jednání dostavit. Takovými důvody mělo být synovo onemocnění rotavirovou gastroentritidou v noci ze 4. na 5. 2. 2013 a pokročilé stádium těhotenství stěžovatelky, které jí znemožňovalo o syna pečovat.
10. Obvodní soud návrh stěžovatelů na zrušení rozsudku pro zmeškání usnesením ze dne 2. 8. 2013 č. j. 27 EC 357/2011-77 zamítl. Uvedl, že omluvitelným důvodem pro zmeškání jednání nemůže být skutečnost, která je účastníkům předem známá, třebaže mu objektivně znemožňovala se jednání zúčastnit. Pokud tedy stěžovatel spoléhal na odročení jednání z důvodu omluvy prvního žalovaného, ač pro to neexistovaly rozumné důvody, a proto se neuvolil z pracovních povinností, vystavil se sám riziku, že bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Taková skutečnost jde k jeho tíži a nemůže představovat omluvitelný důvod. Ve vztahu ke stěžovatelce obvodní soud uzavřel, že se ve své omluvě omezila pouze na vágní konstatování, že není schopná se jednání zúčastnit, aniž by své tvrzení jakkoliv doložila. Soud přitom nemohl vzít do úvahy později doručené zdravotní záznamy jejich nezletilého syna, neboť nebyly soudu známy v době rozhodování.
11. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání k městskému soudu, v němž zejména namítali, že obvodní soud nepřípustně zaměnil instituty zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 o. s. ř. a odvolání proti rozsudku pro zmeškání.
12. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 11. 2013 č. j. 11 Co 474/2015-92 usnesení obvodního soudu zrušil. Uvedl, že se obvodní soud v usnesení chybně zabýval tím, zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání. Přitom úprava návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání předpokládá splnění podmínek pro jeho vydání. V řízení o takovém návrhu soud zkoumá, zda nastaly na straně účastníka řízení, který jednání zmeškal, nastaly okolnosti, které objektivně nemohly být soud v době rozhodování známy a které účastníkovi jednak zabránily se jednání zúčastnit a jednak se z něj řádně omluvit. V tomto řízení soud naopak není oprávněn zkoumat, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Městský soud dospěl k závěru, že se obvodní soud chybně nezabýval tím, zda byly dány omluvitelné okolnosti, pro které se stěžovatelé nemohli jednání zúčastnit, a proto usnesení obvodního soudu zrušil.
13. Usnesením ze dne 7. 4. 2014 č. j. 27 EC 357/2011-100 obvodní soud opětovaně zamítl návrh stěžovatelů na zrušení rozsudku pro zmeškání. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelé nijak nedoložili, že v době jednání trval nepříznivý zdravotní stav jejich nezletilého syna, který jim měl v účasti na jednání zabránit. Dále též uvedl, že pokud stěžovatelé tři čtvrtě hodiny před plánovaným zahájením jednání osobně doručili na podatelnu své omluvy, jejich tvrzení o nutnosti péče o nezletilého syna vyznívají nevěrohodně.
14. Proti tomuto usnesení podali oba stěžovatelé odvolání. Usnesením ze dne 3. 9. 2014 č. j. 11 Co 248/2014-116 městský soud odmítl odvolání prvního žalovaného a potvrdil usnesení soudu prvního stupně. V odůvodnění uvedl na pravou míru, že omluvy nebyly podány na podatelně v den jednání osobně stěžovateli, ale osobou, kterou o to požádali. Přesto však neshledal, že by byla naplněna zákonná podmínka pro zrušení rozsudku pro zmeškání. Zopakoval, že takovou podmínkou je existence skutečností, které účastníkovi zabrání se jednání zúčastnit a zároveň také v tom, aby se z jednání řádně a včas omluvili. Pokud stěžovatelé spatřují překážku, která jim měla v jednání zabránit v nemoci svého nezletilého syna, nemůže jít podle městského soudu o překážku, která by jim zabránila zavčas se z jednání omluvit, neboť, jak stěžovatelé sami uvádějí, byli i přes tuto okolnost a v době, kdy již nastala, schopni obvodnímu soudu před započetím jednání ve věci doručit své omluvy.
15. Usnesením ze dne 1. 12. 2015 Nejvyšší soud zrušil ve výroku II, jímž bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu stěžovatelů na zrušení rozsudku pro zmeškání, usnesení městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší soud připomněl, že důvodem pro zrušení rozsudku pro zmeškání podle ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř. může být taková okolnost, která v době vydání rozsudku nemohla být objektivně známá a která zabránila účastníkovi se řízení zúčastnit a svou neúčast řádně předem omluvit. Nelze přitom vyloučit, aby v rámci hodnocení hodnověrnosti tvrzení žalovaných a jimi předložených důkazů bylo přihlíženo také k širšímu kontextu sporu a dřívější nepřesvědčivé omluvě. Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytknul, že shledal-li, že onemocnění syna stěžovatelů nelze upřít aspekt ospravedlnitelnosti ve vztahu ke zmeškání jednání, nikoliv však k nedoručení včasné omluvy, nejeví se uvedené konstatování za dané situace jako přesvědčivé, jelikož posouzení včasnosti omluvy je vztahováno k časovému bodu neodpovídajícímu okamžiku, k němuž bylo vůbec reálné doručit omluvu, a to navíc tak, aby o ní při jednání již soudce měl povědomí a mohl k ní přihlédnout. Ve vztahu ke stěžovatelce pak podle Nejvyššího soudu odůvodnění absentovalo.
16. Usnesením ze dne 8. 3. 2016 č. j. 11 Co 248/2014-142 městský soud opětovně potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 4. 2014 č. j. 27 EC 357/2011-100. Uvedl, že stěžovatelé odůvodnili svůj návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání skutečností spočívající v onemocnění jejich nezletilého syna rotavirovou gastroenteritidou v noci předcházející nařízenému jednání a nutností péče o syna ze strany obou rodičů s ohledem na pokročilý stupeň těhotenství stěžovatelky. Omluva stěžovatelky, v níž byla uvedena nemoc syna jako důvod pro zmeškání jednání, byla podle názoru odvolacího soudu doručena do dispozice obvodního soudu včas, přičemž způsob, jak s ní soud administrativně naložil, není při zkoumání předpokladů pro zrušení rozsudku pro zmeškání rozhodná. Pokud jde o stěžovatele, také on doručil ještě před započetím jednání, avšak již v době, kdy již nastala nemoc jeho syna, soudu svou omluvu, ve které mohl uvést, že mu v účasti na jednání onemocnění syna brání. Onemocnění syna proto nelze ve vztahu ani k jednomu z nich považovat za omluvitelný důvod ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř., neboť stěžovatelům tento důvod zjevně ve včasné omluvě nebránil, když stěžovatelka tento důvod ve své včasné omluvě uplatnila a stěžovateli již byl znám v době, kdy uplatnil svou včasnou omluvu (z jiného důvodu). Jedna a tatáž okolnost nemůže současně založit závěr o existenci důvodné a včasné omluvy ve smyslu §153b odst. 1 a zároveň i závěr o tom, že u žalovaného je dán omluvitelný důvod zmeškání ve smyslu §153b odst. 4.
17. Toto usnesení opět napadali stěžovatelé dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017 č. j. 28 Cdo 5107/2016-187 odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění znovu připomněl rozdíl mezi důvody pro zrušení rozsudku pro zmeškání a důvody pro zrušení rozsudku pro zmeškání v odvolacím řízení. Dále uvedl, že za včasnou je třeba považovat omluvu, která dorazí na soud před jednáním, nehledě na to, zda se v důsledku administrativních opatření nedostane k očím rozhodujícího soudce. Takový nedostatek lze zhojit v rámci řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání. Pokud tedy městský soud dospěl k závěru, že omluvné přípisy stěžovatelů dorazily na soud ještě před začátkem jednání a až poté, kdy nastala okolnost, která má podle jejich tvrzení být omluvitelným důvodem ve smyslu ustanovení §153b odst. 4, nelze nic vytknout jeho závěru o tom, že nemůže jít o důvod, který jim nebránil v tom, zavčasu se z jednání omluvit.
II. Argumentace stěžovatele
18. Podle stěžovatelů jsou napadená rozhodnutí v rozporu s jejich právem na spravedlivý proces. Soudy totiž podle jejich názoru rozhodly v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveném v předchozím rozhodnutím vydaném v projednávané věci (sp. zn. 28 Cdo 188/2015), když neuznaly jejich omluvu jako včasnou. V rozporu s právem na spravedlivý proces je podle stěžovatelů také nesprávně zaprotokolovaný čas začátku jednání, na němž byl rozsudek pro uznání vydán. Jednání bylo nařízeno na 9.00, ale v protokolu o jednání je uveden čas 14.35. Podle stěžovatelů má přitom přesný čas začátku jednání zásadní význam pro posouzení včasnosti jejich omluvy. Stěžovatelé v neposlední řadě namítají, že stav vytvořený vydáním rozsudku pro zmeškání je absurdní a neodpovídající rozumnému uspořádání právních vztahů. Domnívají se, že soud zcela pomíjí psychický stav, ve kterém se nacházeli v důsledku onemocnění syna.
III. Hodnocení Ústavního soudu
19. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
20. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
21. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
22. Ústavní soud v minulosti uvedl, že rozsudek pro zmeškání (tzv. kontumační rozsudek) je zvláštním druhem rozsudku. Je to typický institut klasického civilního procesu sporného, v němž jsou vydávána deklaratorní rozhodnutí o právech a povinnostech, jimiž účastníci mohou volně mimoprocesně disponovat. Jde o rozsudek pojatý jako sankce za nedostavení se k soudu. Sankce spočívá v tom, že soud rozhoduje v nepřítomnosti strany, která se bez omluvy nedostavila (zmeškala), a vychází ze skutkových tvrzení té strany, která byla dbalá a dostavila se.
23. Je však třeba mít na zřeteli, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného. Soud proto musí v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání žalovaného při prvním jednání jsou omluvitelné. Soud by měl v každém jednotlivém případě přihlédnout rovněž k povaze předmětu sporu (srov. nález ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 428/04).
24. Ústavní soud dále připomíná, že občanský soudní řád zcela zřetelně rozlišuje možnost obrany proti rozsudku pro zmeškání zakotvenou v ustanovení §153b odst. 4 o. s. ř., tj. návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání a možnost podání odvolání z důvodů podle §205b o. s. ř. V řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání přitom již není možné přezkoumávat otázku, zda důvod, pro který účastník řízení zmeškal jednání, je omluvitelný či nikoliv. Naopak pouze odvolací soud může podle ustanovení §212a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §205b vzít na zřetel vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání (srov. usnesení ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 130/06 a ze dne 12. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 2994/15).
25. Stěžovatelé v projednávané věci pouze polemizují s právními i skutkovými závěry obecných soudů a prezentují vlastní opačné závěry, zejména zpochybňují právní závěr soudů o tom, k jakému okamžiku má být posuzováno, zda omluvitelný důvod, pro který se účastník k jednání nedostavil, bránil takovému účastníkovi včas se z jednání omluvit. V ústavní stížnosti v podstatě pouze opakují své argumenty vyslovené již v předchozím řízení a brojí proti právním závěrům obecných soudů, které vykládaly podústavní právo. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy.
26. Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu v řízení před obecnými soudy a neshledal žádné argumenty, které by věc posunuly do ústavněprávní roviny. Stěžovatelům lze přisvědčit, že v řízení došlo k jistým pochybením a nejasnostem, zejména pokud jde o protokolaci počátku nařízeného jednání, které stěžovatelé zmeškali. Nicméně s ohledem na skutečnost, že omluva stěžovatelky, v níž byla poprvé zmíněna nemoc syna stěžovatelů, tedy okolnost, kterou stěžovatelé předkládají jako omluvitelný důvod ve smyslu ustanovení §153b odst. 4, a stejně tak i omluva stěžovatele, kterou soudu doručil po onemocnění syna (to však jako důvod své nepřítomnosti neuvedl), byly nepochybně doručeny soudu před počátkem jednání, ať už začalo v 9.00 nebo v 14.35. Zároveň se zjevně do zahájení jednání tyto omluvy nedostaly do dispozice soudce. Na tyto závěry neměla chybná protokolace žádný vliv a tato skutečnost byla v řízení nesporná. Spor se týkal výhradně právního výkladu ustanovení §153b odst. 4 a určení, ke kterému okamžiku (doručení omluvy na soud nebo doručení omluvy do dispozice soudce) je potřeba vztahovat posouzení, zda účastníkovi důvod, pro který jednání zmeškal, bránil v tom, aby se včas omluvil. Pokud jde o první usnesení Nejvyššího soudu vydané ve věci pod sp. zn. 28 Cdo 188/2015, lze připustit, že jeho odůvodnění není zcela přesvědčivé. Nicméně ve svém druhém usnesení vydaném ve věci pod sp. zn. 28 5107/2016 Nejvyšší soud svou pozici objasnil a podrobně vysvětlil, k jakému časovému okamžiku je třeba posuzovat včasnost omluvy. Jeho závěry jsou navíc plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2002 sp. zn. 29 Odo 545/2002, ze dne 30. 4- 2001 sp. zn. 20 Cdo 737/2000 nebo rozsudek ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. 33 Cdo 3482/2013).
27. I přes tato dílčí pochybení dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že neměla vliv na spravedlivost řízení jako celku. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti nebo že by vybočovala ze shora naznačených mezí přezkumu rozsudku pro zmeškání v rámci řízení o návrhu na jeho zrušení podle ustanovení §153b odst. 4. Nadto Ústavní soud připomíná, že důvodnost omluv stěžovatelů doručených obvodnímu soudu před zahájením jednání bude posouzena v řízení o odvolání proti vydanému rozsudku pro zmeškání, které stěžovatelé spojili s návrhem na zrušení rozsudku pro zmeškání.
28. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu