ECLI:CZ:US:2018:1.US.2620.15.1
sp. zn. I. ÚS 2620/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o návrhu stěžovatelů 1) T. S. a 2) L. S., zastoupených JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem, sídlem Sokolovská 24, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015 č. j. 30 Cdo 846/2015-131, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím bylo zasaženo do jejich ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou ze dne 14. 12. 2011 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") proti vedlejší účastnici domáhali náhrady majetkové a nemajetkové újmy ve výši 2 926 545,21 Kč a 795 255 Kč s příslušenstvím, která jim měla vzniknout v příčinné souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 137/2001. Stěžovatelé uvedli, že dne 12. 2. 1999 a 15. 2. 1999 bylo zahájeno jejich trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení, zneužívání pravomoci veřejného činitele a padělání a pozměňování peněz. Obžaloba byla podána dne 5. 11. 2001. Řízení trvalo déle než deset let a bylo zastaveno. Dne 9. 6. 2011 stěžovatelé požádali vedlejší účastnici o odškodnění za příkoří, kdy stěžovatel 1) byl omezen na osobní svobodě v délce 540 dnů a stěžovatelka 2) v délce 180 dnů. Omezení osobní svobody a délka trestního řízení se podle stěžovatelů negativně projevila na jejich psychice a zdravotním stavu. Vedlejší účastnice stěžovatele neodškodnila, proto došlo k podání žaloby. V průběhu řízení došlo ke zpětvzetí žaloby co do částky 29 348 Kč.
3. Výrokem I. a III. rozsudku obvodního soudu ze dne 5. 12. 2013 č. j. 42 C 327/2011-91 byla žaloba stěžovatelů co do částek 2 897 197,21 Kč a 795 255 Kč s příslušenstvím zamítnuta, výrokem II. bylo řízení co do částky 29 348 Kč zastaveno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Obvodní soud v odůvodnění zejména odkázal na ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"), podle nějž právo na náhradu škody nevznikne, neskončilo-li trestní stíhání rozhodnutím ve věci samé. K tomu dodal, že návrh na zastavení trestního stíhání podali sami stěžovatelé. Jestliže stěžovatelé nenavrhli pokračování trestního stíhání, nelze podle obvodního soudu usnesení o sdělení obvinění pokládat za nezákonné rozhodnutí. Obvodní soud se rovněž soustředil na nárok stěžovatelů na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení. Dospěl k závěru, že řízení bylo skutečně nepřiměřeně dlouhé, avšak dodal, že podle §31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky v nyní posuzované věci označil za formu odškodnění, která má přednost před finanční kompenzací.
4. Stěžovatelé podali proti výrokům I. a III. rozsudku obvodního soudu odvolání. Zdůraznili, že proti usnesení o zastavení trestního řízení nemohli podat stížnost. Rovněž nesouhlasili s názorem obvodního soudu, že zastavení řízení považoval za výhodu, které se mělo jim dostat. Obvodní soud se podle stěžovatelů dále nevypořádal s požadavkem na náhradu škody způsobené zadržením prostředků cizí měny, kdy následně došlo k výraznému poklesu jejich hodnoty.
5. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 5. 9. 2014 č. j. 51 Co 265/2014-112 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud se v odůvodnění zabýval posouzením přiměřenosti délky trvání soudního řízení. Stejně jako obvodní soud zdůraznil, že v nyní posuzované věci byla délka trestního řízení jediným důvodem pro jeho zastavení, přičemž ani sami stěžovatelé proti tomuto úkonu nic nenamítali, resp. jej sami navrhli. Z protokolu z hlavního líčení ze dne 1. 10. 2009 navíc městský soud zjistil, že právní zástupce stěžovatelů se práva na podání stížnosti výslovně vzdal. Odkázal dále na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž obviněný může v případě zastavení trestního stíhání prohlásit, že na projednání věci trvá, aby v souvislosti se zastavením trestního stíhání nedošlo k porušení jeho práva na soudní rozhodnutí o oprávněnosti trestního stíhání proti němu.
6. Stěžovatelé podali proti rozsudku městského soudu dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 odmítnuto pro vady. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že z obsahu dovolání nelze dovodit, které z kritérií přípustnosti a ve vztahu k jakému z více nároků se samostatným skutkovým základem má být v odvolání citovaná judikatura naplněna. Pouhá kritika právního posouzení městským soudem k přípustnosti dovolání nepostačuje.
II.
Argumentace stěžovatelů
7. Ústavní stížnost se po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy soustředí na samotnou argumentaci stěžovatelů. Ti v prvé řadě uvádějí, že Nejvyšší soud označil za důvod odmítnutí dovolání nevymezení důvodů dovolání. Podle stěžovatelů je však z průběhu celého řízení zřejmé, že jde jak o posouzení práva hmotného, tak i zčásti o posouzení procesních otázek trestního řízení.
8. Stěžovatelé uvádějí, že zastavení trestního stíhání bylo opřeno o ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, účinného v době, kdy bylo trestní řízení vedeno. S odkazem na jeho §223 odst. 4 proto nebyli legitimováni k podání stížnosti proti rozhodnutí o zastavení trestního řízení. V této souvislosti zdůrazňují, že neměli žádnou možnost prokázat, že jejich trestní stíhání bylo vedeno nezákonně. Důvod dovolání byl podle nich založen minimálně na této nesprávné interpretaci provedené obvodním a městským soudem. Dále připomínají, že nedošlo-li k odsouzení, je třeba vycházet z fikce, že neodsouzení znamená nevinu. Za nespravedlivý rovněž považují požadavek, aby v řízení trvajícím jedenáct let navrhovali jeho pokračování.
9. Stěžovatelé na závěr vyjadřují přesvědčení, že v řízení prokázali předpoklady odpovědnosti státu za újmu, a nesouhlasí s tvrzením obecných soudů, že v nyní posuzované věci měli podat stížnost.
III. Vyjádření účastníků
10. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníka řízení (Nejvyšší soud) a vedlejší účastnici k vyjádření. Vedlejší účastnice se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
11. Nejvyšší soud v rámci svého vyjádření uvedl, že dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto pro vadu spočívající v absenci náležitého vymezení, v čem je naplněna přípustnost. Proto se lze zabývat meritorním přezkumem až poté, je-li dovolání shledáno přípustným. Vyjádření Nejvyššího soudu Ústavní soud nezasílal stěžovatelům k replice, neboť by v nyní posuzované věci nemohla přinést žádné nové podklady pro vydání rozhodnutí.
IV.
Posouzení procesních předpokladů
12. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadeným rozhodnutím,vyjádřením účastníka a vyžádaným spisem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
15. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry obvodního a městského soudu o nenaplnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu. Ústavní soud však nemůže odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelé podali ústavní stížnost pouze proti usnesení Nejvyššího soudu a nikoliv proti rozsudkům obvodního a městského soudu, proto se v nyní posuzované věci nelze zabývat ústavností jejich závěrů.
16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, bylo dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), pro vady spočívající v nevymezení přípustnosti. Z obsahu dovolání (založeného na č. l. 117 až 120 spisu vedeného v nyní posuzované věci) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé polemizovali se závěry obvodního a městského soudu a namítali, že tyto soudy nepřihlížely ke všem okolnostem, které byly popsány a zdůvodněny zejména v žalobě. Dovolání odkazuje na jediné dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 3. 4. 2014 č. j. 30 Cdo 3485/2013-138.
17. Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Rovněž podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, dále vymezen důvod dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá. V nyní posuzované věci dovolání stěžovatele tyto náležitosti nesplňovalo, přičemž Nejvyšší soud vadu spočívající v nevymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti řádně zdůvodnil. Správně odkázal i na závěry Ústavního soudu vyslovené např. v usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), že novela o. s. ř. provedená zákonem č. 404/2012 Sb. měla za cíl omezit případy nízké úrovně podaných dovolání. Nejvyšší soud rovněž správně aplikoval ustanovení §243b o. s. ř., že ustanovení §43 o. s. ř. se v řízení o dovolání nepoužije.
18. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle
§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu