ECLI:CZ:US:2018:1.US.2684.18.1
sp. zn. I. ÚS 2684/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Milana Šebesty, zastoupeného JUDr. et Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, se sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 17. května 2018 č. j. 109 C 17/2017-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 6. srpna 2018, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 17. května 2018 č. j. 109 C 17/2017-36 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces, konkrétně právo na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo rovnosti všech účastníků v řízení podle čl. 37 Listiny.
2. Stěžovatel se žalobou ze dne 20. prosince 2017, podanou proti žalované Aleně Křelinové, domáhal zaplacení částky 5 795 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnil tím, že uvedenou částku byl nucen vynaložit na výměnu zámků v domě, který je ve spoluvlastnictví účastníků řízení a kde došlo k zalomení klíče a ke svévolné výměně zámkových vložek. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 668,75 Kč s úrokem z prodlení, co do částky 5 126,25 Kč a co do úroku z prodlení žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 6 621 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že zalomení klíče a svévolnou výměnu zámkových vložek způsobila žalovaná a zapříčinila tak nutné otevření dveří odbornou firmou. Žalovaná při následných úkonech Policie České republiky uvedla, že souhlasí, aby stěžovatel výměnu provedl a následně po ní vymáhal náhradu. V řízení před okresním soudem ovšem žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že neuznává a nikdy neuznala, že by stěžovateli bránila v užívání předmětného domu, či že by mu způsobila jakoukoliv škodu a odmítla, že by jakkoliv způsobila nutnost otevření dveří odbornou firmou a následné výměny zámkových vložek. Nalézací soud podle tvrzení stěžovatele dospěl k názoru, že z úředního záznamu nebylo zřejmé, že by žalovaná dala souhlas k výměně dalších zámkových vložek v daném domě. K odstranění této nejasnosti stěžovatel navrhoval důkaz výslechem příslušníků Policie České republiky, kteří byli v dané situaci přítomni a provedli úřední záznam. Toto ovšem nalézací soud odmítl pro nadbytečnost, když poukázal, že správnost úředního záznamu nebyla žádnou ze stran zpochybněna. S výše uvedenými závěry stěžovatel zásadním způsobem nesouhlasí, nalézacímu soudu vytýká, že nepovažoval předmět sporu za důležitý a spíše než ze skutkového stavu vycházel z bagatelního charakteru uplatněného nároku. Odmítnutí výslechu obou policistů stěžovatel považuje jednoznačně za znevýhodnění jedné z procesních stran a je přesvědčen, že nalézací soud se dostatečně nevypořádal s odůvodněním, proč považoval navržený důkaz za nadbytečný. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008 sp. zn. II. ÚS 1437/07 (N 5/48 SbNU 41).
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
6. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží též k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do právní sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad přitom nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [srov. čl. 35 odst. 3 písm.b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; v praxi pak např. rozhodnutí o nepřijatelnosti ve věci Kiousi proti Řecku, ze dne 20. září 2011, stížnost č. 52036/09).
7. V nyní projednávané věci jde o částku 5 126,25 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani odvolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně [srov. nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, ze dne 28. ledna 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13, ze dne 23. října 2018 sp. zn. III. ÚS 2104/18 a ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. II. ÚS 3425/18].
8. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele.
9. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud, aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Okresní soud měl skutkový stav za dostatečně zjištěný a další stěžovatelem navržené důkazy za nadbytečné. Toto, podle názoru učiněného okresním soudem, platilo zejména o navrhovaném důkazu svědeckým výslechem policistů, sepisujících úřední záznam s žalovanou za situace, kdy úplnost a správnost úředního záznamu nebyla žádnou ze stran zpochybněna a lze z něj tak bez dalšího vycházet. Okresní soud tak neprovedení předmětného důkazu řádně odůvodnil a jeho odůvodnění není v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1437/07, na který stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal.
10. Neobstojí ani, dovolává-li se stěžovatel čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zásada rovnosti tam zakotvená má reflexi výlučně procesní; přitom není důvod pochybovat, že rovného postavení vůči protistraně se stěžovateli dostalo, resp. dostalo se mu náležitého postavení účastníka řízení.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu