ECLI:CZ:US:2018:1.US.2708.17.1
sp. zn. I. ÚS 2708/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti, kterou podal Dr.Dr. Jan Berwid-Buquoy, zastoupený Mgr. Davidem Bascheri, advokátem se sídlem Murmanská 1475/4, Praha 10, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. července 2013 č. j. 12 C 54/2013-60 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2017 č. j. 68 Co 363/2016-402, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. srpna 2017 a doplněné podáními ze dne 20. září 2017, 3. října 2017, 22. října 2017 a 24. listopadu 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále stěžovatel žádal Ústavní soud, aby okamžitě zastavil probíhající exekuční řízení a navrhoval zrušení §1872 až §1876 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a §10 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
2. V právní věci žaloby, podané Věrou Herlovou proti šesti žalovaným, z nich čtvrtým žalovaným byl stěžovatel, o zaplacení 323 149,83 Kč s přísl. z titulu odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 9. července 2013 č. j. 12 C 54/2013-60 nařídil předběžné opatření, a to že JUDr. Jiří Starý, advokát je povinen na dobu do právní moci rozhodnutí ve věci samé zdržet se veškerých dispozic s peněžními prostředky ve výši 323 150 Kč, převzatými do jeho advokátní úschovy.
3. Rozsudkem ze dne 22. června 2015 č. j. 12 C 54/2013-272 Obvodní soud pro Prahu 3 uložil žalovaným platební povinnost ve prospěch žalobkyně, přičemž stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit částku 21 543,43 Kč s příslušenstvím. Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a co do základu i o nákladech řízení prozatímně zálohovaných státem. Proti tomuto rozsudku podali odvolání všichni žalovaní. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem napadeným ústavní stížností změnil napadený rozsudek ve vztahu ke stěžovateli tak, že se žaloba, aby byl stěžovatel povinen zaplatit žalobkyni částku 3 591 Kč s příslušenstvím, zamítá, ve zbývajícím rozsahu byl výrok vůči stěžovateli jako správný potvrzen. Dále odvolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatel je povinen žalované zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 15 695,15 Kč a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 5 215,10 Kč. Ve výroku o náhradě nákladů řízení státu ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem byl rozsudek zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí je účastníkům znám, proto pokládá Ústavní soud podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s obsahem napadených rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že ve věci vydaná rozhodnutí zcela transparentně podrývají právní jistotu a následkem toho negují předvídatelnost práva. Tím dochází k zániku právního státu a začne se vytvářet stát justiční zlovůle.
6. Proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud právní jistotu obnovil tím, že rozsudky obecných soudů zruší a předá kauzu zpět na Obvodní soud pro Prahu 3 k novému jednání v celé věci ve všech aspektech zneužívání práva a překrucování skutkových podstat. Dále stěžovatel akutně žádal Ústavní soud k okamžitému zastavení exekučního řízení, neboť toto opatření vzniklo protiústavně na základě zneužití práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. července 2013 č. j. 12 C 54/2013-60 se jedná o návrh nepřípustný a ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2017 č. j. 68 Co 363/2016-402 jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Pokud stěžovatel navrhuje zrušení usnesení obvodního soudu, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je povolán zasáhnout zásadně jen tehdy, byly-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci, porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední. Podle §77 odst. 1 písm. c) o. s. ř. předběžné opatření zanikne, jestliže bylo návrhu ve věci samé vyhověno a uplynulo patnáct dní od vykonatelnosti rozhodnutí o věci. Jelikož je účelem předběžných opatření upravit právní poměry účastníků řízení prozatímně, je jejich trvání omezeno a v posuzovaném případě předběžné opatření zaniklo právě nastoupením vyjmenované právní skutečnosti. Zánik předběžného opatření nastává ze zákona, žádné zvláštní rozhodnutí se o něm nevydává. Z uvedeného plyne, že stěžovatel v této části ústavní stížnosti napadl rozhodnutí, které zaniklo. Proto je v této části ústavní stížnost nepřípustná [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž navrhoval, aby Ústavní soud okamžitě zastavil exekuční řízení, přičemž toto exekuční řízení nijak nekonkretizoval. Jakkoliv zákon o Ústavním soudu umožňuje kromě "rozhodnutí" napadnout rovněž "jiný zásah orgánu veřejné moci" [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], připadá tato možnost do úvahy pouze tehdy, pakliže ve věci samotné rozhodnutí vydáno nebylo. Jinak vyjádřeno, spatřuje-li stěžovatel porušení svých základních práv v rozhodnutí orgánu veřejné moci, pak je samozřejmě v řízení o ústavní stížnosti přezkoumáván i proces, který k vydání takového rozhodnutí vedl. Jestliže tudíž v nyní projednávaném případě stěžovatel navrhuje zrušení exekučního řízení, pak bylo namístě se bránit ústavní stížností, podanou proti konkrétním rozhodnutím v exekučním řízení vydaným (samozřejmě za podmínky, že by byla podána včas a splňovala by i ostatní podmínky řízení). Ochrana základních práv totiž musí být účinná, což by logicky neplatilo, když by Ústavní soud třeba i vyhověl stížnostnímu návrhu na konstatování porušení těchto práv v konkrétním řízení, avšak bez možnosti zrušit rozhodnutí, které teprve by bylo způsobilé zasáhnout právní postavení stěžovatele.
11. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234) či usnesení ze dne 2. března 2018 sp. zn. II. ÚS 3648/17] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, nelze-li protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu §72 zákona o Ústavním soudu je jakýkoliv akt orgánu veřejné moci (bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu) materiálně způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele (např. nález ze dne 7. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS 12/17). Jinak řečeno, nevyčerpání procesní obrany stěžovatele nenapadením rozhodnutí, vydaného v jeho věci, nelze konvalidovat podáním ústavní stížnosti proti tzv. jinému zásahu, pakliže je ovšem vyvolání přezkumu tohoto rozhodnutí v procesní dispozici stěžovatele. K projednání této části ústavní stížnosti tak není Ústavní soud příslušný, neboť Ústavní soud nemůže přezkoumávat řízení, aniž by se zabýval i rozhodnutími, kterými toto řízení bylo zakončeno (§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní stížnost je tedy přípustná v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému rozsudku odvolacího soudu (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
15. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje toto odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
16. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případ, kdy soud aplikuje ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jeho rozhodnutí vyplývá z provedených důkazů a je řádně odůvodněno tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
17. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
18. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele dílem podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrhu, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, dílem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost a dílem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
19. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení §1872 až §1876 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a §10 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu