ECLI:CZ:US:2018:1.US.2723.16.1
sp. zn. I. ÚS 2723/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Bc. Jaroslava Petříka, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem v Praze, Černého 517/13, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 157/2015-40 ze dne 26. května 2016 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 72 A 29/2014-25 ze dne 21. května 2015, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Krajského úřadu Olomouckého kraje, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení před správní orgány shledán vinným několika přestupky souvisejícími s řízením vozidla na pozemních komunikacích, jichž se měl stručně řečeno dopustit tím, že pod vlivem alkoholu řídil osobní vůz, na kterém byly umístěny jiné registrační značky, než které byly vozu přiděleny, a nebyl za jízdy připoután. Ke kontrole pak nepředložil osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Za tyto přestupky mu byla uložena pokuta ve výši 12 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců.
2. Následnou žalobu stěžovatele zamítl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud. Oba správní soudy dospěly k závěru, že postup žalobce při projednávání přestupku byl obstrukční a směřoval k prodloužení řízení a tím zániku odpovědnosti uplynutím promlčecí doby. Věc však byla vyřešena včas, tedy v době, kdy odpovědnost stěžovatele nezanikla, procesní práva stěžovatele byla v řízení zachována: odkládal-li účast na některých úkonech, nešlo o úkony, u nichž by byla jeho přítomnost nezbytná, případně šlo o neomluvenou absenci ze strany stěžovatele, za niž musí nést odpovědnost sám. Skutkový stav byl ze strany správních orgánů zjištěn dostatečně a důkazy navržené stěžovatelem nebyly opomenuty. Bylo tak bezpečně prokázáno, že se přestupku dopustil stěžovatel.
3. Proti rozhodnutím krajského a Nejvyššího správního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na obhajobu, na uložení trestu pouze zákonným způsobem a práva na zákonného soudce. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že ve správním řízení správní orgány neakceptovaly některé úkony jeho zmocněnce, zejména pak mu včas, tj. v rámci promlčecí doby nedoručily rozhodnutí o přestupku. Toto rozhodnutí sice doručily přímo stěžovateli, ten byl ale zastoupen zmocněncem a nebyl povinen je číst (četl jen výrok). Vyloučení zmocněnce zákon nepředvídá a je vždy velmi kontroverzní (to stěžovatel ilustroval srovnáním s vyloučením obhájců Frakce Rudé armády). Porušení práva na zákonného soudce stěžovatel spatřoval v tom, že soudce, který rozhodoval v jeho věci, vykonává v rámci právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci funkci údajně neslučitelnou s funkcí soudce.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Obecně lze k ústavní stížnosti uvést, že stěžovatel opakoval námitky, které uplatnil již v řízení před správními soudy. Předložil k posouzení argumenty založené na výkladu podústavních předpisů (zejména správního řádu), aniž by reflektoval, že Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Případné porušení podústavních předpisů přitom nutně nevede k porušení ústavně zaručených práv.
6. K námitce stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího orgánu nebylo doručeno jeho zmocněnci a věc tedy nebyla pravomocně skončena v promlčecí době, lze jen stručně odkázat na tvrzení samotného stěžovatele, že rozhodnutí bylo včas doručeno jemu. Za takového stavu není závěr o včasném pravomocném skončení věci ústavně nepřijatelný. Zda toto rozhodnutí stěžovatel četl, není rozhodné, protože bylo na něm, jak s ochranou svých práv naloží.
7. Namítal-li stěžovatel porušení práva na obhajobu, resp. na právní pomoc v řízení před správními orgány, lze připomenout, že Ústavní soud hodnotí řízení, která vedla k vydání napadených rozhodnutí, jako celek [srov. odst. 45 nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99) a tam citovanou judikaturu]. V řízení před správními soudy byl stěžovatel řádně zastoupen a měl možnost uplatnit veškeré procesní i hmotněprávní námitky vůči rozhodnutí a postupu vedlejšího účastníka ve správním řízení. O nich soudy stanoveným způsobem rozhodly. Stěžovatel ostatně ani nevylíčil, jakým způsobem se tvrzené procesní vady (zejména neuznání zastoupení stěžovatele pro účely doručení rozhodnutí odvolacího orgánu) měly projevit ve výsledku věci: skutková zjištění a právní závěr o spáchání přestupku přitom nijak nepopíral [srov. nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57) k zásadě hmotněprávní relevance procesních vad].
8. Práva stěžovatele na obhajobu tedy nebyla zkrácena. Za takového stavu by přicházel do úvahy toliko zásah do práva svobodného výkonu povolání obhájce (srov. usnesení Spolkového ústavního soudu sp. zn. 2 BvR 667/72 ze dne 14. 2. 1973, publ. pod BVerfGE 34, 293, vydané k ústavní stížnosti vyloučeného obhájce obžalované G. Ensslin). Zmocněnec stěžovatele Petr Kocourek ovšem není advokátem, není tak oprávněn k poskytování právních služeb ve smyslu §1 odst. 2 zákona o advokacii. Jeho právo na svobodný výkon povolání obhájce tedy zjevně nemohlo být porušeno. Paralela s vyloučením obhájců první generace Frakce Rudé armády je pak nemístná již tím, že stěžovateli bylo ze strany správních soudů vytknuto zneužití práva při obhajobě. Stěžovatelem odkazovaní obhájci G. Ensslinové a A. Baadera přitom byli vyloučeni pro podezření z podpory zločinného spolčení (srov. cit. BVerfGE 34, 293), tedy právě zneužití práv obhájce (pro což byli někteří i odsouzeni).
9. K tvrzení, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, je třeba uvést, že stěžovatel nezpochybnil, že soudní senát, který vydal napadený rozsudek č. j. 1 As 157/2015-40, byl složen ze soudců přidělených k Nejvyššímu správnímu soudu a k rozhodování ve věci byl určen podle pravidel rozvrhu práce. Ústavní záruka zákonného soudce jako veřejné subjektivní právo stěžovatele zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny se přitom vztahuje právě na způsob určení soudce, který bude ve věci rozhodovat a na stabilitu obsazení soudu [odst. 30-37 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 22/16 ze dne 27. 6. 2017 (268/2017 Sb.) a tam citovanou judikaturu]. Námitky stěžovatele tak směřují nikoliv k ochraně jeho ústavně zaručených subjektivních práv, ale ke kontrole soudce mimo výkon jeho soudcovské činnosti. Šlo by o kontrolu objektivní zákonnosti, k níž řízení o ústavní stížnosti neslouží.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu