ECLI:CZ:US:2018:1.US.2724.18.1
sp. zn. I. ÚS 2724/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1. MUDr. Jaroslava Svobody a 2. Viliama Brzobohatého, zastoupených Mgr. Ing. Kateřinou Melichovou, advokátkou se sídlem Pod Strání 1262/8, Praha 10, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 22. března 2017 č. j. 5 C 291/2013-394, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. října 2017 č. j. 7 Co 1081/2017-430 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. 22 Cdo 1553/2018-473, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. srpna 2018, podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatelé namítali, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na ochranu proti zneužití vlastnického práva podle čl. 11 odst. 3 Listiny, a došlo i k porušení zákazu diskriminace podle čl. 3 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 22. března 2017 č. j. 5 C 291/2013-394 na základě žaloby podané MUDr. Stanislavou Bannasovou proti žalovaným stěžovatelům, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku, jehož součástí je stavba a k dalším parcelám v k. ú. Houžná (výrok I.), nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně (výrok II.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit na vypořádání podílu 550 000 Kč každému ze žalovaných (výrok III. a IV.) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky V. a VI.) a o nákladech řízení státu (výroky VII., VIII. a IX.).
3. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání, které podali oba stěžovatelé, rozsudkem ze dne ze dne 20. října 2017 č. j. 7 Co 1081/2017-430 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. května 2018 č. j. 22 Cdo 1553/2018-473 podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybnili závěry učiněné obecnými soudy a namítali, že tyto soudy ve svých rozhodnutích řádně nezohlednily všechna kritéria, která svědčila ve prospěch stěžovatelů, a to konkrétně v otázce kritérií rozhodných pro přikázání nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví obou stěžovatelů a žalobkyně jenom jedné osobě, resp. oběma stěžovatelům do spoluvlastnictví, jak navrhovali v předcházejícím řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, neboť druhý stěžovatel se od roku 1998 o nemovitosti řádně staral, zajišťoval rekonstrukci a v převážné míře nemovitosti ve spoluvlastnictví užíval. Stěžovatelé obecným soudům rovněž vytýkali, že se dostatečně nezabývaly hlediskem závažných důvodů.
6. Podle názoru stěžovatelů obecné soudy se při svém rozhodování řídily velikostí podílů spoluvlastníků a došly tak k nesprávným závěrům. Závěry soudů založené na velikosti podílů spoluvlastníků jsou podle jejich tvrzení v rozporu se závaznými názory dovolacího soudu. Soud prvního stupně přitom při rozhodování o přikázání nemovitosti vycházel z toho, jaké další nemovitosti účastníci řízení vlastní, přičemž podle tvrzení stěžovatelů zvýhodnil protistranu s ohledem na fakt, že vlastní rekreační objekt v Olovnici na Mělnicku, zatímco stěžovatelé v Krkonoších. Přitom ale nezohlednil, že nemovitost protistrany na rozdíl od stěžovatelů je bez jakýchkoliv problémů obyvatelná. Tímto svým jednáním soud prvního stupně zacházel se stěžovateli méně příznivě než s protistranou bez rozumného zdůvodnění.
7. Dovolacímu soudu pak stěžovatelé vytýkali, že nevzal v potaz všechny námitky stěžovatelů, které byly uvedeny v podaném dovolání a ani se nevyjádřil ke všem kritériím rozhodným pro přikázání společné věci jednomu spoluvlastníku, které obecné soudy musí zohlednit při své volné úvaze. Tím mělo dojít k porušení principu zákazu libovůle, který se promítá do práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a osobami k tomu oprávněnými a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
11. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Soud prvního stupně se celou věcí řádně zabýval, vyšel při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jež mu poskytl dostatečnou oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté, které též logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
12. Odvolací soud ve skutkové rovině vyšel ze zjištění soudu prvního stupně. Za podstatnou považoval povahu předmětných nemovitostí, okolnosti jejich získání, způsob jejich užívání, péče o jejich údržbu (rekonstrukci), výši spoluvlastnických podílů, vlastnictví dalších nemovitostí, vztahy mezi účastníky a schopnost účastníků vyplatit vypořádací podíl. Za méně podstatné (dílčí) odvolací soud považoval další účastníky tvrzené skutečnosti, např. dojíždění účastníků na předmětné nemovitosti, předání kopie pojistné smlouvy a dokladů o úhradě dodávek elektřiny a daně z nemovitostí, detailní zkoumání povahy a stavu dalších nemovitostí účastníků. Účastníci reálné rozdělení předmětných nemovitostí nenavrhli, což odvolací soud považoval za správné. Odvolací soud vyšel ze zjištěné ceny nemovitostí ve výši 2 200 000 Kč. Protože všichni účastníci projevili zájem o přikázání předmětných nemovitostí do (výlučného) vlastnictví (resp. spoluvlastnictví u stěžovatelů) a prokázali i solventnost, tak v této věci nepřicházelo v úvahu nařízení prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě. Při rozhodování, kterému ze spoluvlastníků budou předmětné nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví, bylo pak podle názoru odvolacího soudu nutné přihlédnout k dalším okolnostem. Ve prospěch žalobkyně hovořilo, že se zásadním způsobem zasloužila o získání předmětných nemovitostí do podílového spoluvlastnictví účastníků, tato její (výlučná) aktivita přinesla účastníkům možnost předmětné nemovitosti užívat. Ve prospěch druhého stěžovatele hovořila skutečnost, že předmětné nemovitosti užíval a užívá ze všech účastníků nejčastěji a nejvíce se (i osobně) podílel na jejich údržbě a opravách (rekonstrukci). Neužívání nemovitostí ze strany žalobkyně a prvého stěžovatele v důsledku jejich zdravotních obtíží nejde k jejich tíži, přičemž užívání nemovitostí ze strany žalobkyně bylo ztíženo i v důsledku zhoršení vztahů mezi účastníky. Odvolací soud při svém rozhodování vzal v úvahu i to, že jde o rekreační objekt, účastníci mají svoji bytovou potřebu vyřešenu a navíc jsou vlastníky (spoluvlastníky) dalších nemovitostí. S ohledem na zjištěné skutečnosti se odvolací soud přiklonil ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že předpoklady žalobkyně pro přikázání předmětných nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví převyšují (mírně) důvody pro přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů.
13. Dovolací soud poté konstatoval, že v posuzované věci vyšly nalézací soudy ze zjištění, že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné a že žalobkyně má podíl o velikosti 1/2 a každý ze stěžovatelů 1/4. Zájem o přikázání nemovitostí, jakož i schopnost zaplatit přiměřenou náhradu, projevili všichni účastníci. Soudy přikázaly nemovitosti žalobkyni, která se zásadním způsobem zasloužila o jejich získání do spoluvlastnictví, na rozdíl od stěžovatelů nevlastní jiný obdobný rekreační objekt a velikost jejího podílu představuje součet podílů obou stěžovatelů. Z judikatury dovolacího soudu je zřejmé, která kritéria při přikázání společné věci je nutno poměřovat. Vztahy spoluvlastníků však bývají komplikované a jejich komplexní řešení lze těžko předvídat. Podle názoru dovolacího soudu, závěry odvolacího soudu nebyly zjevně nepřiměřené, v dovolacím přezkumu obstály a dovolací soud nemá důvod vyřešenou právní otázku posoudit jinak.
14. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto.
15. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
16. Pokud stěžovatelé namítali, že soud prvního stupně zacházel se stěžovateli méně příznivě než s protistranou bez rozumného zdůvodnění, tuto skutečnost nelze z odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu jakkoliv vyvodit. Na základě pouhého nesouhlasu stěžovatelů s rozhodnutím soudu, v kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu, nelze než uzavřít, že v tomto ohledu nebyla žádná pochybení v projednávané věci zjištěna.
17. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
18. Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu