ECLI:CZ:US:2018:1.US.2730.18.1
sp. zn. I. ÚS 2730/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Beck International, s. r. o., se sídlem Blatecká 3344, 276 01 Mělník, zastoupené JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem Argentinská 38, 170 00 Praha 7, proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách č. j. EPR 301681/2013-28 ze dne 22. 3. 2018 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, č. j. 23 Co 128/2018-33 ze dne 9. 5. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit částku 25 500 Kč. Okresní soud ve Svitavách návrhu vyhověl a dne 17. 1. 2014 vydal pod č. j. EPR 301681/2013-7 elektronický platební rozkaz. Stěžovatelka záhy vzala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpět pro částku 21.593,86 Kč, neboť ta byla v mezidobí uhrazena v rámci insolvenčního řízení. Okresní soud ve Svitavách posléze usnesením č. j. EPR 301681/2013-17 ze dne 18. 7. 2017 zrušil uvedený elektronický platební rozkaz co do zpětvzetí návrhu, řízení v tomto rozsahu zastavil a žalované uložil zaplacení náhrady nákladů řízení ve výši 12.829,60 Kč. Proti právě uvedenému usnesení podala žalovaná odvolání. Dříve než o něm soud mohl rozhodnout, vzala stěžovatelka návrh zpět i ve zbývajícím rozsahu, avšak trvala na přiznání náhrady nákladů řízení. Z těchto důvodů tedy Okresní soud ve Svitavách v záhlaví označeným usnesením změnil své předchozí usnesení tak, že předmětný elektronický platební rozkaz zrušil zcela, řízení zastavil, avšak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky proti změněnému výroku o nákladech řízení Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, vpředu uvedeným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí okresního soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s použitím rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 62/2014 ze strany soudů v její věci. Pokud tak soudy dospěly k závěru, že jsou náklady řízení nadále nevymahatelné, pak dle jejího názoru rozhodly způsobem, který v právních předpisech nemá oporu a který je ve zcela zjevném rozporu s dobrými mravy, principem spravedlnosti i zásadou rovnosti stran. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především poukazuje na skutečnost, že napadeným soudním rozhodnutím bylo stěžovatelce upřeno právo na plnění ve výši necelých 13 000 Kč, která se ve světle judikatury Ústavního soudu pohybuje na hranici bagatelnosti. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémních excesů. Soudy v napadených rozhodnutích srozumitelně vyložily, v čem spatřují nemožnost přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Vyšly ze vzpomínaného rozsudku sp. zn. 29 ICdo 62/2014 ze dne 31. 3. 2015, dle něhož před okamžikem vzniku nároku na náhradu nákladů řízení nelze takový nárok přihlásit do insolvenčního řízení ani jako pohledávku vázanou na splnění odkládací podmínky. Opačnému postupu totiž brání ustanovení §414 odst. 1 insolvenčního zákona, dle něhož se přiznané osvobození (od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny) vztahuje i na příslušenství pohledávky, která byla přihlášena do insolvenčního řízení. Je přitom lhostejné, že jde o příslušenství tvořené nárokem na náhradu nákladů řízení, vedeného o pohledávce za trvání oddlužení u nalézacího soudu, přiznaným věřiteli v době, kdy jej již nelze přihlásit do insolvenčního řízení. Tuto judikaturu Nejvyššího soudu Ústavní soud ve své vlastní rozhodovací praxi jako ústavně konformní aproboval (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3028/17 ze dne 22. 11. 2017).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu