ECLI:CZ:US:2018:1.US.2778.18.1
sp. zn. I. ÚS 2778/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Marie Kučerové, zastoupené Mgr. Nikolou Čutta Vavruškovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 30 Co 88/2018-445 ze dne 27. dubna 2018, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva spravedlnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v České Lípě domáhala zastavení exekuce s tím, že exekuční titul jí nebyl řádně doručen, exekuci nebylo možné nařídit a musí tedy být zastavena. Okresní soud stěžovatelce vyhověl s tím, že na vykonávaných rozhodnutích Okresního soudu v České Lípě a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci byla úředně opravena doložka právní moci tak, že údaj o právní moci dne 7. 7. 2011 byl přeškrtnut a právní moc byla vyznačena dnem 29. 8. 2016. Vzhledem k tomu, že exekuce byla zahájena v roce 2012, tj. v době, kdy exekuční titul nebyl vykonatelný, je třeba exekuci zastavit bez ohledu na to, že v průběhu exekuce právní moci nabyl.
2. K odvolání vedlejší účastnice řízení Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že návrh na zastavení exekuce zamítl. Krajský soud uvedl, že pro exekuční soud není rozhodující vyznačení právní moci v příslušné doložce, ale jeho vlastní závěr o tom, zda exekuční titul je v právní moci. Okresní soud tedy nesprávně vycházel pouze ze změny v doložce. Právní mocí exekučního titulu se přitom krajský soud ve věci stěžovatelky opakovaně zabýval a již dospěl k závěru, že vykonávaná rozhodnutí v právní moci jsou. Důvod pro zastavení exekuce tedy nebyl dán.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, krajský soud k otázce právní moci exekučního titulu prováděl šetření v soudním spisu i elektronické evidenci, aniž by nařídil ústní jednání a umožnil účastníkům vyjádřit se k věci. Dále nerozhodl o námitce vedlejšího účastníka a nezjišťoval, proč došlo k opravě data právní moci. Hodnocením doložky jako právně nevýznamné také zasáhl do pravomoci soudu prvého stupně, který jediný ji může vyznačit a za významnou ji považoval. Konečně se odchýlil i od judikatury Nejvyššího soudu tím, že doručení exekučního titulu stěžovatelce prostřednictvím jejího manžela jako obecného zmocněnce považoval za účinné, neboť plnou moc mu udělila pouze pro řízení před soudem prvého stupně a rozhodnutí odvolacího soudu tedy mělo být doručováno jí, nikoliv manželovi.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím i spisem okresního soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Ve vztahu k právu na ústní projednání věci stěžovatelky (zde odvolání proti rozhodnutí o zastavení exekuce) zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny lze odkázat na možnost odchylné zákonné úpravy podle čl. 96 odst. 2 Ústavy, která umožní výjimku ze zásadně ústního projednání věci. V souzené věci se absence ústního projednání odvolání opírala o §254 odst. 8 občanského soudního řádu, tedy právě o výslovnou zákonnou výjimku ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy. Ani vlastní užití této výjimky ve věci ústavně významné pochybnosti nevzbuzuje. Odkazovala-li stěžovatelka na to, že krajský soud prováděl šetření a měl proto i podle §254 odst. 8 občanského soudního řádu nařídit ústní jednání, nelze jí přisvědčit - toto "šetření" spočívalo především v právním hodnocení skutečností zachycených v soudním spisu.
6. I při absenci ústního projednání však platí požadavek čl. 38 odst. 2 Listiny na zachování práva vyjádřit se ke všem důkazům (a v širší souvislosti) k věci samotné [nález sp. zn. Pl. ÚS 30/95 ze dne 10. 1. 1996 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)]. Stěžovatelka nedostatky v této oblasti netvrdila a ohledem na obsah spisu je zřejmé, že se relevantními skutečnosti stěžovatelka i obecné soudy zabývaly opakovaně - stěžovatelka je ostatně v tomto exekučním řízení namítala již 22. 5. 2012 (čl. 34 spisu) a vůči okresnímu soudu obecně již 4. 10. 2011 (čl. 37 spisu) a od té doby o této otázce krajský soud opakovaně rozhodoval (např. usnesením na čl. 101, 190 a 383). Možnost uplatnit námitky a vyjádřit se ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny tedy měla opakovaně a zcela dostatečně.
7. Zbylé námitky pak lze podřadit pod čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelka namítala kvalifikované vady při postupu krajského soudu. Takové vady Ústavní soud neshledal. Krajský soud ve věci opakovaně vyložil svůj náhled na rozsah plné moci udělené stěžovatelkou jejímu manželu (obecnému zmocněnci). Vzhledem k tomu, že nyní přezkoumávané rozhodnutí krajského soudu je nejméně čtvrté, které v téže exekuční věci dospívá k závěru o tom, že stěžovatelka byla zastoupena i v odvolacím řízení, zjevně nejde o rozhodnutí nepřípustně překvapivé. Spatřuje-li stěžovatelka rozpor tohoto setrvalého závěru krajského soudu s judikaturou Nejvyššího soudu, pak to bez dalšího nemá vliv na ústavní rozměr věci - Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv soudem, který by měl nahrazovat nepřípustnost dovolání.
8. Uvedené platí i přes skutečnost, že případné vady doručení by v rovině podústavního práva měly vliv na právní moc exekučního titulu a vedení exekučního řízení. Z hlediska ústavního je totiž podstatné, zda je exekuce proti stěžovatelce vedena neoprávněně z věcných či procesních hledisek v rovině ústavního práva. V tomto ohledu je zřejmé, že stěžovatelka nejpozději od 4. 10. 2011 opakovaně namítá vadu doručení u rozhodnutí, jehož obsah jí je znám a které v době podání aktuálního návrhu na zastavení exekuce nepochybně v právní moci bylo a bylo i exekvovatelné. Jde tedy o námitku čistě formální a účelovou. Tento závěr jen podtrhuje skutečnost, že tvrzená vada má spočívat jen v doručení manželu stěžovatelky, který je podle obsahu spisu okresního soudu jejím obecným zmocněncem opakovaně.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu