ECLI:CZ:US:2018:1.US.2782.17.1
sp. zn. I. ÚS 2782/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bořka Hradce, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 269/2015-8 ze dne 26. 10. 2015, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 496/2015-17 ze dne 30. 12. 2015, usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 269/2015-124 ze dne 25. 7. 2016, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 422/2016-145 ze dne 30. 9. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1306/2017-158 ze dne 30. 5. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2017, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K věci samé stěžovatel uvedl, že dne 1. 9. 2015 podal k Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi "Sousedskou žalobu", v níž brojil jednak proti jednání svých sousedů, manželů Koubkových, kteří ho obtěžují a znemožňují mu nerušený výkon jeho vlastnických práv, a dále i proti jednání Magistrátu města Mladé Boleslavi, který odmítl řešit jeho opakovaná podání. Okresní soud v Mladé Boleslavi a po něm i Krajský soud v Praze se však uvedenou žalobou nezabývaly, čímž se podle stěžovatele dopustily denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále též "okresní soud") č. j. 7 C 269/2015-8 ze dne 26. 10. 2015 bylo dle §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítnuto podání stěžovatele nazvané "Sousedská žaloba", protože neobsahovalo potřebné náležitosti a vytýkané vady se nepodařilo odstranit. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 30 Co 496/2015-17 ze dne 30. 12. 2015 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Dne 17. 3. 2016 došel okresnímu soudu přípis stěžovatele nadepsaný "Odvolání proti soudnímu rozhodnutí Krajského soudu v Praze...". Jelikož panovala nejasnost ohledně povahy tohoto podání, soud prvního stupně vyzval stěžovatele k odstranění jeho vad s upozorněním, že pokud mínil podat dovolání, musí být sepsáno advokátem nebo notářem a musí splňovat i další náležitosti vyplývající z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Na výzvu soudu stěžovatel ve stanovené lhůtě nicméně nijak nereagoval, a proto okresní soud usnesením č. j. 7 C 269/2015-124 ze dne 25. 7. 2016 řízení dle §104 odst. 2 o. s. ř. zastavil. Na podkladě odvolání stěžovatele posléze krajský soud usnesením č. j. 30 Co 422/2016-145 ze dne 30. 9. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 22 Cdo 1306/2017-158 ze dne 30. 5. 2017 odmítl dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění konstatoval, že dovolání neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nebylo možno pokračovat. Přestože v úvodu svého rozhodnutí Nejvyšší soud současně prohlásil, že dovolání není přípustné, je z obsahu jeho rozhodnutí jako celku naprosto zřejmé, že dovolání odmítl pro vady.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností, shledal, že tato v části, ve které směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, není opodstatněná.
Je na místě připomenout, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené usnesení dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Za daného stavu Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a předloženou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1306/2017-158 ze dne 30. 5. 2017, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Současně platí, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv vyčerpal efektivně, tj. procesně správným způsobem, se všemi zákonnými náležitostmi.
V projednávané věci k naplnění dané podmínky zjevně nedošlo, jestliže řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu č. j. 30 Co 496/2015-17 ze dne 30. 12. 2015 bylo zastaveno pro nedostatek povinného zastoupení advokátem a dovolání stěžovatele napadající usnesení krajského soudu č. j. 30 Co 422/2016-145 ze dne 30. 9. 2016 bylo odmítnuto pro vady. Nastalou situaci přitom nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovateli plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel svým nesprávným postupem dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání ani neumožnil.
S přihlédnutím k výše řečenému Ústavní soud tak stížnostní návrh v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 269/2015-8 ze dne 26. 10. 2015, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 496/2015-17 ze dne 30. 12. 2015, usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č. j. 7 C 269/2015-124 ze dne 25. 7. 2016 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 422/2016-145 ze dne 30. 9. 2016 odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu