ECLI:CZ:US:2018:1.US.2817.17.1
sp. zn. I. ÚS 2817/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem, se sídlem v Berouně, Lidická 394/49, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 11 Tdo 291/2017-37, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 13 To 411/2016-1461 a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 6. října 2016 č. j. 8 T 82/2016-1410, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Berouně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 6. 10. 2016 č. j. 8 T 82/2016-1410 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku ve spolupachatelství, přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle §286 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016 č. j. 13 To 411/2016-1461 byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl shledán vinným z účastenství ve formě pomoci ke zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a účastenstvím ve formě pomoci k přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku, za což byl odsouzen - i za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 3. 2016 sp. zn. 3 T 226/2015 - k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017 č. j. 11 Tdo 291/2017-37 bylo poté odmítnuto stěžovatelovo dovolání v dané věci.
2. Jednání, kladené stěžovateli za vinu, které v ústavní stížnosti zejména zpochybňuje, spočívalo v tom, že společně s dalšími dvěma osobami provedl dne 21. 1. 2016 loupežné přepadení dvou seniorek v rodinném domě v Berouně, přičemž on zůstal hlídat v zaparkovaném vozidle a po vykonání uvedeného činu oba pachatele odvezl. Tato činnost byla ve vztahu ke stěžovateli, jak je z výše uvedeného patrno, nejdříve kvalifikována jako spolupachatelství, následně pak jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu. To stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti napadá; dle jeho názoru v daném případě absentují relevantní důkazy pro to, aby se mohlo jednat o popsané účastenství ve formě pomoci. Stěžovatel tvrdí, že o úmyslu svých kompliců nevěděl a bylo mu pouze prokázáno, že byl na místě blízkém místa činu. Stěžovatel prý znal jen pachatele B. a s pachatelem M. jej pojilo pouze to, že byl na jeho chatě pokácet den před činem stromy. Stěžovatel od počátku tvrdil, že o trestné činnosti svých kolegů nevěděl a nijak se jí aktivně neúčastnil. Hodnocení důkazů obecnými soudy bylo podle něj nesprávné a s tím, že mu byl z hlediska subjektivní stránky prokázán minimálně eventuální úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku nesouhlasí; podle něj mělo být rozhodnuto v souladu se zásadou "v pochybnostech ve prospěch pachatele". O tom, že stěžovatel nemohl o záměrech ostatních dvou nic vědět prý svědčí také jeho bezstarostnost, když na místě u vozidla zanechal nedopalek cigarety. Pokud jde o výši uloženého trestu je stěžovatel toho názoru, že soudy neoprávněně nevyhověly jeho návrhu, aby byl ve věci připojen trestní spis Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 3 T 64/96 a nepřihlédly tak v jeho prospěch k době tehdejšího pobytu ve vazbě.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal.
5. V daném případě obecné soudy dospěly k tomu, že souhrn důkazů, svědčících pro závěr, že stěžovatel o trestné činnosti obviněných B. a M. nejen věděl, ale sám se na ní podílel, je nezpochybnitelný. Podle odvolacího soudu tito muži byli spolu v úzkém kontaktu, za účelem spáchání trestné činnosti se sešli na chatě obviněného M., odkud společně odjeli brzo ráno do blízkého Berouna; po činu se vrátili na chatu a následně odjeli do Prahy, kde v bytě B. byl stěžovatel přítomen tomu, jak jmenovaný prodal odcizené šperky a mince svědkovi Čonkovi. Stěžovateli muselo být vzhledem k okolnostem zřejmé, že nepůjde o běžnou bytovou krádež provedenou v době, kdy se v domě jeho obyvatelé nezdržují, ale o loupež za použití nebo pod pohrůžkou násilí. Nejvyšší soud k tomu doplnil, že závěr o naplnění subjektivní stránky trestné činnosti prokazatelně vyplývá zejména z výpovědi obviněného P. B. ve spojitosti se svědeckými výpověďmi Milana Čonky, Andrey Novákové a Vladislavy Strakové, jakož i z odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika. Obhajobě stěžovatele že nevěděl, čeho se B. s M. hodlají dopustit, když opustili jím řízené vozidlo v Berouně, soudy nepřisvědčily a jeho námitky vyvrátily. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
6. Z uvedeného vyplývá, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí. Také v úvaze o trestu soudy nepochybily; lze konstatovat, že s ohledem na okolnosti věci mohlo být jednání stěžovatele kvalifikováno i přísněji. Námitka stěžovatele, že měl být připojen trestní spis Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 3 T 64/96 a přihlédnuto tak v jeho prospěch k době tehdejšího pobytu ve vazbě, byla odmítnuta s tím, že vazbu je ve smyslu §92 odst. 1 trestního zákoníku možné započítat jen do trestu, který byl uložen v tomtéž trestním řízení (tj. pro tentýž skutek), v němž byl pachatel ve vazbě. Trestní věc, vedená u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 64/96 však nijak nesouvisela s nyní projednávanou věcí.
7. Je ostatně zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k tomu lze stěžovatele proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. V jejich postupu a výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu