ECLI:CZ:US:2018:1.US.2855.18.1
sp. zn. I. ÚS 2855/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. P., 2) nezl. D. K., 3) V. K. a 4) S. P., všech právně zastoupených JUDr. Martinem Krumichem, advokátem se sídlem Politických vězňů 427/19, Kolín III, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2017 č. j. 25 C 93/2017-25, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. 25 C 93/2017, usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 21. 12. 2017 č. j. 29 Nc 1218/2017-26 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018 č. j. 100 Co 141/2018-51, o návrhu na vyloučení soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře z projednání a rozhodování věci, takto:
Soudci Tomáš Lichovník a David Uhlíř nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2855/18.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé podali dne 21. 8. 2018 ústavní stížnost. Řízení o ní se vede pod výše uvedenou spisovou značkou. Ve svém přípisu ze dne 24. 8. 2018 stěžovatelka P. P. (dále jen "stěžovatelka") namítla, že existují objektivní důvody, pro něž lze mít důvodné pochybnosti o tom, zda nejsou soudci I. senátu Ústavního soudu Tomáš Lichovník a David Uhlíř v její věci podjatí. Oba jmenovaní soudci totiž v minulosti rozhodovali v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky vedené pod sp. zn. I. ÚS 3345/16. Stěžovatelka dále uvedla, že proti postupu Ústavního soudu v této věci podala žalobu k Městskému soudu v Brně (dále jen "městský soud"), která je vedena pod sp. zn. 45 C 19/2018. Na základě těchto informací stěžovatelka dovodila, že lze mít pochybnost o tom, zda oba jmenovaní soudci budou o její nyní projednávané ústavní stížnosti rozhodovat skutečně nestranně. Oba by tudíž měli být z projednávání a rozhodování věci vyloučeni.
2. Soudce David Uhlíř přípisem ze dne 5. 9. 2018 oznámil předsedovi II. senátu, že ke stěžovatelce, její věci, ani jejímu zástupci nemá žádný poměr. Skutečnost, že v minulosti rozhodoval o jiné její stížnosti, nezakládá důvod pro jeho vyloučení. Dále dodal, že v minulosti o ústavních stížnostech stěžovatelky rozhodovaly již všechny senáty Ústavního soudu. O žalobě stěžovatelky vedené městským soudem pod sp. zn. 45 C 19/2018 dosud neměl ponětí a z informací uvedených stěžovatelkou ani nevyplývá, že by měl být účastníkem tohoto řízení. Podle jeho názoru tedy nejsou dány důvody pro jeho vyloučení. Soudce Tomáš Lichovník se svým přípisem ze dne 6. 9. 2018 k vyjádření soudce Davida Uhlíře připojil.
3. Ústavní soud ze správního spisu, který vede pod sp. zn. SPR. ÚS 493/18, na základě výzvy městského soudu, aby se vyjádřil k výše zmíněné žalobě stěžovatelky, zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka se touto žalobou domáhá poskytnutí písemné omluvy a náhrady škody za nemateriální újmu způsobenou jí "nezákonným (nesprávným) úředním postupem" Ústavního soudu v řízení vedeném o její ústavní stížnosti pod sp. zn. IV. ÚS 3737/16. Ve své žalobě stěžovatelka namítá, že se Ústavní soud dopustil nezákonného či nesprávného (stěžovatelka v žalobě oba pojmy používá promiscue) úředního postupu tím, že usnesením ze dne 25. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3737/16 odmítl její ústavní stížnost jako opožděnou, podanou někým zjevně neoprávněným a z části též jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), c) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dále stěžovatelka spatřuje nesprávný úřední postup v tom, že Ústavní soud neakceptoval jí v tomto řízení podanou námitku podjatosti soudců rozhodujícího senátu, neboť tak neučinila prostřednictvím svého právního zástupce, a to navzdory tomu, že zákon pro řízení před Ústavním soudem vyžaduje povinné právní zastoupení. Veškeré procesní úkony tak lze účinně provádět pouze prostřednictvím advokáta. Stěžovatelka má za to, že jde o zužující výklad práva na přístup k soudu a že tak byla vyloučena z přímého přístupu k Ústavnímu soudu.
II.
4. Podle §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení §36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod].
5. Z čl. 36 odst. 1 Listiny plyne právo každého, aby o jeho věci rozhodoval nestranný soudce. Nestrannost soudce je zejména subjektivní (interní) kategorií. Vyjadřuje vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu. Nestranným je soudce tehdy, pokud není jakkoliv podjatý vůči stranám řízení nebo jeho předmětu. Soudce nesmí mít vlastní konkrétně definovatelný zájem na výsledku řízení. Procesní právo na nestranného soudce bude zachováno, pokud daný soudce bude nestranný subjektivně ve vztahu ke stranám řízení (subjektivní test nestrannosti) a také objektivně pro vnějšího pozorovatele (objektivní test nestrannosti; blíže ke kritériím nestrannosti soudce viz zejména rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 4. 2015 ve věci Morice proti Francii, stížnost č. 29369/10, §73-78 a tam uvedené odkazy na další judikaturu).
6. Subjektivní test nestrannosti vychází z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce. Soudce se podle ní pokládá za nestranného, dokud neexistují subjektivní, k jeho osobnosti se vztahující důvody podjatosti. K prokázání nedostatku nestrannosti soudce se přitom vyžaduje přísnější stupeň individualizace a přímé spojitosti osobní předpojatosti soudce vůči jedné ze stran. Je nutné předložit konkrétní a hmatatelné důkazy o podjatosti soudce. Samotné vnímání soudce jako zaujatého dotčeným účastníkem řízení neobstojí. Objektivní test nestrannosti naopak vyžaduje méně přísný stupeň individualizace a přímé spojitosti mezi osobní předpojatostí soudce a jednou ze stran. Unesení důkazního břemene pro stěžovatele je proto méně přísné. Předpojatost soudce nebo legitimní pochybnosti o jeho nestrannosti musí být dostatečné z pohledu běžného a rozumného pozorovatele. Jinými slovy se musíme ptát, zda by informovaná a rozumná osoba vnímala daného soudce jako nestranného. Platí zde také opačná zásada oproti subjektivnímu testu co do domněnky nestrannosti. Odůvodněná námitka objektivní nestrannosti vytváří vyvratitelnou domněnku o podjatosti soudce, kterou poté musí stát vyvrátit, a prokázat, že existují dostatečné procesní pojistky vylučující jakoukoliv legitimní pochybnost o nestrannosti (blíže viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2395/17 ze dne 5. 9. 2017, bod 10).
7. Stěžovatelka ve svém přípisu ze dne 24. 8. 2018 nevznesla žádná tvrzení, na jejichž základě by Ústavní soud mohl uvažovat o vyvrácení domněnky subjektivní nestrannosti soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře. Pokud jde o námitky stěžovatelky týkající se objektivní nestrannosti jmenovaných soudců, tak v tomto směru stěžovatelka především tvrdila, že oba soudci rozhodovali již o její dřívější ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. sp. zn. I. ÚS 3345/16 a že proti postupu Ústavního soudu v této věci podala žalobu, která je nyní projednávána městským soudem pod sp. zn. 45 C 19/2018. V případě první z námitek vznesených stěžovatelkou má Ústavní soud za to, že tato není důvodná. Jak totiž plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, tak podjatost soudce nelze dovodit jen z pouhého postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti samy o sobě nemohou být důvodem pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí v dané konkrétní věci (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/12 ze dne 26. 7. 2012).
8. Stěžovatelka dále tvrdila, že se v současnosti svou žalobou vedenou městským soudem pod sp. zn. 45 C 19/2018 domáhá náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Ústavního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. sp. zn. I. ÚS 3345/16. Soudci Tomáš Lichovník a David Uhlíř byli přitom členy senátu, který v této věci rozhodoval. Stěžovatelka má tudíž za to, že toto zjištění může dát vzniknout pochybnostem o nestrannosti jejich rozhodování ve věci její nyní projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud v reakci na tuto námitku stěžovatelky podotýká, že takto formulovaná námitka by jistě byla relevantní. Ovšem, jak Ústavní soud zjistil ze správního spisu sp. zn. SPR. ÚS 493/18, který vede o žalobě stěžovatelky, tak tato námitka není skutkově přesná. Stěžovatelka sice skutečně brojí proti (tvrzenému) nesprávnému postupu Ústavního soudu v řízení o její ústavní stížnosti, avšak nikoli v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3345/16, nýbrž v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3737/16. V tomto řízení však soudci Tomáš Lichovník a David Uhlíř nerozhodovali. Ani tato námitka tudíž není důvodná. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že námitky stěžovatelky nejsou způsobilé založit ani domněnku objektivní podjatosti soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře. Na oba soudce je tudíž třeba hledět jako na nestranné. Proto také II. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje důvod k jejich vyloučení z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 2855/18.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu