ECLI:CZ:US:2018:1.US.2912.17.1
sp. zn. I. ÚS 2912/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Ostrovní 30, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 38/2017-767 ze dne 14. června 2017, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 v řízení sp. zn. 30 C 73/2004 zamítl žádost stěžovatelky, aby jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Městský soud toto jeho rozhodnutí potvrdil s tím, že šlo o několikátou žádost o ustanovení zástupce, které všechny byly zamítnuty. Věcně šlo o nepřípustnou snahu revidovat tato předchozí rozhodnutí.
2. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl s tím, že není přípustné podle §237 občanského soudního řádu. V rámci dovolacího řízení nelze revidovat skutková zjištění, která byla nadto již v rámci opravných prostředků přezkoumána. Nezměnil-li se tedy skutkový stav, nelze se v dovolacím řízení domáhat revize předchozích rozhodnutí o neustanovení zástupce z řad advokátů.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu a na právní pomoc. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že obecné soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav, přičemž jejich závěry se opírají o vlastnictví nemovité věci, která však pro posouzení osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce není bez dalšího relevantní. Nemovitá věc není likvidní, proto může jako zdroj financování soudního sporu sloužit jen ve výjimečných případech.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Ústavní soud se osvobozením stěžovatelky v řízení sp. zn. 30 C 73/2004 vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 zabýval opakovaně (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 248/16 ze dne 19. 4. 2016 a IV. ÚS 1480/12 ze dne 21. 5. 2012). Na tom je založeno i nyní napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož není v dovolacím řízení přípustná revize právního závěru o neosvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce, pokud již toto rozhodnutí bylo dříve v rámci opravných prostředků přezkoumáno.
6. Ústavní soud již dříve uvedl, že odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle §237 občanského soudního řádu je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. V takovém případě je Ústavnímu soudu zachována možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud ta byla napadena a je zachována dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí dovolacího soudu (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §237 občanského soudního řádu může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu mimo jiné hodnotí, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou [nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) a I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016].
7. V posuzované věci napadené usnesení Nejvyššího soudu těmto požadavkům v zásadě vyhovuje. Nejvyšší soud se s právními otázkami vznesenými stěžovatelkou dostatečně vypořádal konstatováním, že na základě nové žádosti nelze při nezměněných poměrech revidovat právní posouzení (ne)naplnění předpokladů pro osvobození či ustanovení zástupce. Je tomu proto, že rozhodnutí o neustanoveví zástupce z řad advokátů, jakkoliv třeba nesprávné, je pro soud závazné a nelze dospět k jeho právní revizi mimo zákonem předvídané opravné prostředky (při nezměněných skutkových okolnostech). Právě to především bylo předmětem usnesení NS sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 ze dne 17. 7. 2013, jehož se stěžovatelka na svou oporu dovolávala. Napadenému rozhodnutí lze v tomto směru vytknout toliko absenci odkazu právě na toto rozhodnutí jako součásti právně aplikační úvahy vymezující nenaplnění předpokladů přípustnosti dovolání stěžovatelky ve vztahu k dosavadní rozhodovací činnosti dovolacího soudu (srov. §237 občanského soudnímu řádu).
8. Pro posouzení předložené věci z toho plyne ústavně akceptovatelný závěr rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že se stěžovatelka nemůže úspěšně domáhat opakovaného posouzení předpokladů pro osvobození od soudního poplatku či ustanovení zástupce jen tím, že podá novou žádost, pokud zároveň nedošlo ke změně jejích poměrů. Změnu poměrů přitom stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti ani nijak konkrétně vůči rozhodnutí odvolacího soudu nenamítala.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu