ECLI:CZ:US:2018:1.US.2922.18.1
sp. zn. I. ÚS 2922/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti D. M., zastoupeného Mgr. Petrem Hronem, advokátem se sídlem Praha 13, Bucharova 1314/8, proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 13. 4. 2018 č. j. 2 NZT 5/2018-51 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové ze dne 16. 1. 2018 č. j. NCOZ-6482/TČ-2017-417501-PRI-N, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové (dále jen "policejní orgán"), kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Rovněž požaduje zrušení označeného usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Trestní stíhání stěžovatele bylo zahájeno (stručně vyjádřeno) proto, že nepodal daňové přiznání k dani z příjmů právnické osoby XX registrované na Kypru a daň nezaplatil. Uvedená společnost měla v daném zdaňovacím období zdanitelný příjem z prodeje obchodního podílu společnosti XY, přičemž takto mělo dojít ke zkrácení daně převyšující částku 38 mil. Kč. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí jsou projevem zjevné libovůle rozhodování jak policejního orgánu, tak Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru policejní orgán nedostatečně odůvodnil své právní závěry a Nejvyšší státní zastupitelství se nedostatečně vypořádalo s jeho námitkami.
Uvádí, že nebylo spolehlivě prokázáno, že společnost XX měla povinnost danit v České republice příjem z prodeje akcií, a tvrdí, že Smlouva mezi Českou republikou a Kyprem o zamezení dvojího zdanění (vyhlášená sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 120/2009 Sb.m.s. - dále jen "smlouva o zamezení dvojího zdanění") neobsahuje žádné přímo aplikovatelné ustanovení, které by tuto daňovou povinnost zakládalo. Stěžovatel dále namítá, že nikdy nebyl odpovědný za to, zda společnost XX podá či nepodá daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob. Upozorňuje rovněž na hodnotu společnosti XY, z níž má vyplývat, že se ustanovení §13 odst. 2 smlouvy o zamezení dvojího zdanění na tuto společnost nemůže vztahovat, jakož i na chybný výpočet údajně zkrácené daně ze strany policejního orgánu. Stěžovatel konečně brojí proti věrohodnosti výpovědi J. K. Nejvyšší státní zastupitelství se s těmito jeho námitkami podle jeho názoru v podstatných aspektech nevypořádalo, popř. se jimi vůbec nezabývalo.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Ústavnímu soudu nepřísluší po věcné stránce jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což představuje podmínku provedení dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání netkví ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
V posuzované věci Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že napadená usnesení nejsou dostatečně odůvodněna, představují projev libovůle a že se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce") nedostatečně vypořádal s jeho námitkami. Pokud jde o námitku týkající se povinnosti společnosti XX danit příjem z prodeje obchodního podílu společnosti XY, státní zástupce v napadeném usnesení v tomto směru odkázal primárně na odborné vyjádření Generálního finančního ředitelství, z něhož vyplynulo, že uvedený příjem podléhal zdanění a obě uvedené zahraniční společnosti byly povinny podat v České republice daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za rok 2015.
Státní zástupce v napadeném usnesení dále vysvětlil, že možnost zdanění uvedeného příjmu vyplývá z čl. 13. odst. 2 smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Vysvětlení přitom navazovalo na odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu (č. l. 16), které obsahovalo odkaz na příslušná ustanovení zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů, z nichž vyplývá povinnost zdanit daný příjem.
Ve vztahu k námitce stěžovatele, že nebyl odpovědný za podání daňového přiznání společnosti XX, Ústavní soud odkazuje primárně na odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu (č. l. 16), kde byly shrnuty důvody pro závěr, že stěžovatel měl v uvedené společnosti řídící roli. Na základě této skutečnosti se úsudek orgánů činných v trestním řízení o tom, že stěžovatel byl odpovědný za nepodání daňového přiznání uvedené společnosti, nejeví jako nelogický.
Také v souvislosti s otázkou hodnoty společnosti XY, odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu, kde se na č. l. 16 výslovně konstatuje, že v době předmětného převodu akcií tato společnost vlastnila pozemky v P., které tvořily většinu jejich aktiv, což potvrzuje i účetní závěrka za rok 2015. Z toho vyplývá, že ustanovení §13 odst. 2 smlouvy o zamezení dvojího zdanění se na tuto společnost mohlo vztahovat.
Stěžovateli je třeba přisvědčit, že státní zástupce se v napadeném usnesení nevypořádal s námitkou ohledně údajně chybného výpočtu zkrácené daně, který provedl policejní orgán. Ústavní soud však tuto vadu nepovažuje za natolik zásadní, aby odůvodňovala zrušení napadeného usnesení státního zástupce, neboť přesné stanovení výše zkrácené daně v daném případě nemohlo mít vliv na samotné zahájení či nezahájení trestního stíhání stěžovatele. Tato otázka navíc bude nepochybně řešena v dalším průběhu trestního řízení, v jehož rámci bude mít stěžovatel příležitost proti způsobu výpočtu zkrácené daně dále brojit.
Žádné pochybení pak Ústavní soud neshledal ani ve způsobu, jakým se státní zástupce vypořádal s námitkou stěžovatele ohledně věrohodnosti výpovědi J. K. v jiné trestní věci. Poukázal na skutečnost, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2017 sp. zn. 46 T 8/2015 byl rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2018 zrušen a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Stěžovatel toto tvrzení bez dalšího vysvětlení označil za nepravdivé, avšak Ústavní soud z veřejně přístupné databáze na serveru https://infosoud.justice.cz ověřil, že v předmětné trestní věci vedené u Městského soudu v Praze skutečně došlo k tzv. obživnutí věci v důsledku zrušení původního rozhodnutí a v daném řízení se pokračuje.
Ústavní soud navíc opět připomíná, že trestní stíhání stěžovatele se nachází teprve ve své počáteční fázi a podrobné hodnocení důkazů, včetně posuzování věrohodnosti jednotlivých důkazů, bude prováděno v jeho dalším průběhu. Stěžovatel své výše popsané námitky tedy může uplatňovat v rámci obhajoby.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu