ECLI:CZ:US:2018:1.US.2926.17.1
sp. zn. I. ÚS 2926/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, sídlem Masná 1493/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. 30 Cdo 1839/17 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016 č. j. 28 Co 107,366/2016-256, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Dále uvádí, že jeho ústavní stížnost směřuje proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že obecné soudy postupovaly v rozporu s principem vyjádřeným ustanovením čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. nešetřily podstatu a smysl základních práv a svobod při jejich používání. Stěžovatel také uvádí, že došlo k nepřípustnému zásahu do jeho práva na soudní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny a ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále měly obecné soudy zasáhnout do jeho základního práva na rovnost v řízení zaručenou čl. 37 odst. 3 a práva na řádný průběh řízení zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů, obsahu spisu sp. zn. 15 C 175/2012 vedeného u Obvodního pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") a doplnění ústavní stížnosti, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti.
Stěžovatel se před obvodním soudem domáhal na vedlejší účastnici zadostiučinění ve výši 678 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedených u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") pod spisovými značkami 4 Ro 1449/2000 (později 22 Cm 397/2000), 4 Ro 684/2002 (později 43 Cm 178/2003) a 1 Ro 134/2002 (později 4 Cm 419/2003). Obvodní soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2015 č. j. 15 C 175/2012-207, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 8. 7. 2016 č. j. 15 C 175/2012-239, výrokem I uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 31 500 Kč, 31 500 Kč a 63 000 Kč spolu s příslušenstvím, výrokem II zamítl žalobu na zaplacení části příslušenství z částek 31 500 Kč, 31 500 Kč a 63 000 Kč a částky rovnající se koeficientu zvýšení těchto částek o 1,466 ve výši 14 679 Kč, 14 679 Kč a 29 358 Kč (výrok II), výrokem III řízení co do částky 493 284 Kč s příslušenstvím zastavil. Výrokem IV rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek obvodního soudu není ústavní stížností napaden.
Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem, výrokem I, změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu na zaplacení částek 31 500 Kč, 31 500 Kč a 63 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o zastavení řízení ohledně částky 5 642 Kč s příslušenstvím potvrdil. Výrokem II rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění městský soud uvedl, že stěžovatel požaduje odškodnění za řízení, za která již odškodněn byl, případně namítá nepřiměřenou délku řízení přímo s nimi související. Městský soud rovněž odkázal na usnesení sp. zn. II. ÚS 2577/14 ze dne 19. 11. 2014 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění svého usnesení uvedl, že stěžovatel namítal, že rozsudek městského soudu je nejasný a nepřezkoumatelný, což v daném případě nezakládá přípustnost dovolání. K dalším v dovolání uvedeným otázkám pak stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle Nejvyššího soudu tak dovolání v části obsahující jiné námitky než "nejasnost a nepřezkoumatelnost" trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Ve své ústavní stížnosti, jakož i v doplnění ze dne 27. 9. 2017, stěžovatel uvádí, že skutkové a právní závěry městského soudu i Nejvyššího soudu jsou diametrálně odlišné od skutečnosti, neboť se domáhal zadostiučinění za průtahy v jiném řízení (sp. zn. 1 Ro 134/2002), než které posuzoval městský soud (sp. zn. 4 Cm 419/2003), přičemž podle jeho tvrzení obě řízení nemají spolu nic společného. Je přesvědčen, že změnou předmětu řízení mu byl odepřen přístup k soudu. Dále stěžovatel uvádí, že městský soud zaměnil částku, která stěžovateli byla přiznána rozsudkem obvodního soudu ze dne 14. 5. 2009 č. j. 27 C 8/2008-67. Stěžovatel je také přesvědčen, že v dovolání uvedl otázky, ve kterých se - dle jeho názoru - městský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že jak městský soud, tak Nejvyšší soud svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, bez řádného odůvodnění pominuly jím navrhované důkazy a nesprávně použily vnitrostátní právo. Dále stěžovatel uvádí, že obecné soudy zcela pominuly rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva dotýkající se přiměřenosti celkové doby řízení
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá odepření přístupu k soudu, kterou mělo dojít změnou předmětu řízení, která nebyla ničím odůvodněna, a stěžovatel k ní nedal žádný podnět. V této souvislosti však pomíjí, že jak obvodní soud, tak následně městský soud se změnou řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 1 Ro 134/2002 na sp. zn. 4 Cm 419/2003 zabývaly. Ve spise vedeném před obvodním soudem pod sp. zn. 15 C 175/2012 je to patrné na str. 3 rozsudku obvodního soudu (č. l. 208), případně na straně 2 ústavní stížností napadeného rozsudku městského soudu (č. l. 257). Ze spisu je také patrné, že na tato tvrzení obsažená již v rozsudku soudu prvního stupně, ve vyjádření vedlejší účastnice (viz č. l. 80) a rozsudku městského soudu ze dne 20. 1. 2014 č. j. 28 Co 432/2013-89 (č. l. 90), stěžovatel nijak nereagoval a ve svých mnoha podáních je zcela ignoroval. Věnuje se jim až ve svém dovolání, avšak zcela bez reflexe předcházejícího řízení. Ústavní soud také neshledal, že by obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, či nedůvodně pominuly důkazní návrhy či jiná podání stěžovatele. V odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí jsou dostatečně objasněny právní a skutkové závěry soudů a je z nich patrné, jak k nim dospěly. Obecná polemika stěžovatele s jejich závěry nemůže dát věci - bez dalšího - ústavněprávní rozměr a staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší. Rovněž tak dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem posouzeno v souladu se zákonem, a tedy i v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Stěžovatelovy námitky uvedené v ústavní stížnosti tak nelze posoudit jinak, než jako zjevně neopodstatněné.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu