ECLI:CZ:US:2018:1.US.2954.18.1
sp. zn. I. ÚS 2954/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti N. A., t. č. Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava, zastoupeného Mgr. Ing. Markem Luhanem, advokátem, se sídlem Masarykova 1250/50, Lysá nad Labem 34, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2018 č. j. 3 To 130/2018-326 a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 21. února 2018 č. j. 19 Dt 8/2013-301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 3. září 2018 stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho osobní svoboda zaručená čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a rovněž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý soudní proces zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Opavě sp. zn. 19 Dt 8/2013 vyplývá, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2007 č. j. 39 Nt 2/2007 bylo podle §72 odst. 1 a 4 trestního zákona uloženo stěžovateli ochranné psychiatrické a protitoxikomanické léčení ústavní formou. Bylo konstatováno, že stěžovatel se dopustil ve dnech 8. června 2006 až 19. září 2006 celkem tří útoků, které nebýt nepříčetnosti, měly znaky pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona v tehdy platném znění, když v úmyslu zmocnit se finančních prostředků pod pohrůžkou užití střelné zbraně donutil obsluhu poboček bank k vydání finančních částek v celkové výši 1 700 000 Kč. U stěžovatele byla diagnostikována znaleckým zkoumáním schizoafektivní psychóza manického typu, nasedající na premorbidně smíšenou poruchu osobnosti s rysy nestálosti, nezdrženlivosti, se závislostí na halucinogenech, marihuaně a pervitinu, který dlouhodobě zneužívá. S ohledem na psychózu byly jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti ve vztahu k vytýkaným skutkům zcela vymizené.
3. Výkon ochranného léčení nastoupil stěžovatel do Psychiatrické léčebny v Kroměříži v lednu 2007. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 4. března 2010 sp. zn. 1 Nt 1284/2009 bylo rozhodnuto o změně ochranného léčení na zabezpečovací detenci. Následně bylo periodicky rozhodováno podle §100 odst. 5 trestního zákoníku, že zabezpečovací detence nadále trvá.
4. Naposledy bylo rozhodnuto o žádosti opatrovníka stěžovatele ze dne 5. ledna 2018 o změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení v ústavní formě usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 21. února 2018 č. j. 19 Dt 8/2013-301 tak, že se žádost zamítá a zabezpečovací detence nadále trvá.
5. Proti rozhodnutí Okresního soudu v Opavě podal stěžovatel, jeho obhájce a opatrovník stížnost. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 8. června 2018 č. j. 3 To 130/2018-326 podanou stížnost zamítl, neboť podle jeho závěru lze z konkrétních skutečností i nadále dovodit důvodnou obavu, že u stěžovatele trvají důvody pro pokračování zabezpečovací detence, přičemž vzhledem k psychiatrickým závěrům a jeho osobnostním charakteristikám, jakož i přístupu k léčbě a její bagatelizaci, nejsou v současné době splněny zákonné podmínky pro změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení v ústavní formě.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ve věci rozhodující soudy neprokázaly potřebnost (tj. nezbytnost) trvání zabezpečovací detence. Podle názoru stěžovatele není nestabilní zdravotní stav důvodem pro zabezpečovací detenci, kde je podřízen přísnému režimu. Na uzavřeném oddělení psychiatrické léčebny by byl naopak obklopen lékařským personálem, nikoliv dozorci, každý den by mohl přijímat návštěvy, součástí komplexní péče je též pestrá škála kulturních a společenských akcí, které probíhají v areálu nemocnice a kterých se nemocní mohou zúčastnit.
7. Dlouhodobá a intenzivní izolace zhoršuje, podle tvrzení stěžovatele, možnost alespoň částečné resocializace už jen z důvodu výrazně sníženého kontaktu s rodinou, zejména s jeho matkou, pro níž je cesta z V. do Opavy stále obtížnější.
8. Stěžovatel trpí paranoidní schizofrenií, ve které má strach z násilníků a vrahů a obává se o svůj život a změna prostředí by mohla stěžovatele znovu aktivovat, tím se však soudy vůbec nezabývaly. Stěžovatel má za to, že soudy jej ponechávají v zabezpečovací detenci již devátým rokem (a spolu s trváním předchozího ochranného léčení je v zařízeních více než 11 let), aniž by vynaložily řádnou péči a zcela rutině prodloužily trvání zabezpečovací detence a aniž by měly pro své rozhodnutí konkrétní objektivní důkaz, který by dokazoval, proč nejsou vhodné mírnější formy omezení osobní svobody stěžovatele.
9. Stěžovatel dále namítal, že obecné soudy rozhodly o dalším trvání zabezpečovací detence na základě neaktuálního znaleckého posudku a zprávy ze zabezpečovací detence, která byla vypracována jejími zaměstnanci. Okresní soud podle tvrzení stěžovatele neprovedl důkaz novým znaleckým posudkem (na stěžovatele byly vypracovány pouze 2 znalecké posudky, v roce 2012 a v roce 2016), který navrhoval jeho opatrovník, stěžovatel nebyl řádně vyšetřen nezaujatým odborníkem, a proto nebyl zjištěn jeho aktuální zdravotní stav. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
13. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
14. Za situace, kdy v aktuální zprávě odborné komise ústavu pro výkon zabezpečovací detence ze dne 8. února 2018, bylo uvedeno, že od zpracování předchozí zprávy došlo u stěžovatele spíše ke zhoršení psychického stavu, nadále nemá vytvořen náhled na vlastní duševní onemocnění, má stále svou pravdu a nelze mu nic vysvětlit, je nekritický k užívání drog, nezdrženlivý a hůře se ovládá, je zde velké riziko jeho opětovného příklonu k drogám, stejně jako nedodržování stanovené medikace a proto se doporučuje pokračovat v zabezpečovací detenci, a z dalších provedených důkazů Okresní soud v Opavě dovodil, že společenská nebezpečnost pobytu stěžovatele na svobodě tak, jak bylo naposledy opakovaně formulováno ve znaleckém posudku stvrzeném u veřejného zasedání dne 11. ledna 2017, přetrvává. Negativní postoje stěžovatele jsou patrné z písemných i ústních vyjádření samotného stěžovatele, kdy naopak zde absentuje jakýkoliv projev, že by se chtěl v psychiatrické nemocnici podrobovat řádné léčbě. Ani poznatek, že ve zprávě odborné komise již není popisováno výrazně agresívní chování vůči ostatním chovancům, jak tomu bylo dříve, podle přesvědčení okresního soudu sám o sobě nemůže vést k tomu, že důvody pro zabezpečovací detenci již pominuly. Okresní soud současně neshledal opodstatněným navrhované doplňování dokazování výslechem členů odborné komise, neboť zpráva odborné komise, byť stručně vyjádřená, dostatečně zřetelně popisuje výsledky, k nimž výkon zabezpečovací detence dosud dospěl a je nadbytečné tento provedený důkaz duplikovat.
15. Krajský soud v Ostravě ke stížnostním námitkám a požadavku stěžovatele, jeho obhájce a opatrovníka na vypracování nového znaleckého posudku, jakož i provedení výslechu některých členů odborné komise, uvedl, že zdravotní stav stěžovatele byl znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie naposledy přezkoumán ke dni 28. října 2016, kdy bylo mimo jiné zjištěno, že trpí paranoidní schizofrenií v periodické průběhové formě, přičemž u něj není skutečné vědomí nemoci. V době znaleckého zkoumání byla u něj přítomna bludná rezidua, zvláště paranoidně perzekuční bludy, myšlení bylo narušeno v asociacích, byla zaznamenána ztráta logických souvislostí, přičemž v té době bylo aktuální nové vzplanutí duševní nemoci s tím, že emotivita byla posunuta do pásma emotivity choromyslné. Znalec učinil závěr, že léčba psychofarmaky, zvláště pak depotními antipsychotiky, je nepodkročitelným limitem úspěšné léčby. Vzhledem ke konstatované duševní chorobě, která nebyla v klinické remisi, je stěžovatel pro společnost z medicínsko psychiatrického hlediska nadále nebezpečný. Aktuální zdravotní stav stěžovatele pak byl objektivizován zprávou Vězeňské služby České republiky, Věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Opava, ze dne 8. února 2018, přičemž odborná komise doporučila pokračování v zabezpečovací detenci, neboť z psychiatrického hlediska nebyla dosažena dosud stabilizace psychického stavu stěžovatele. U stěžovatele dosud nepominuly důvody pro další trvání zabezpečovací detence, která plní svůj účel z hlediska izolace nebezpečného pachatele závažné trestné činnosti od společnosti a tím i její ochrany.
16. Podle závěru učiněného stížnostním soudem, požadavek na vypracování nového znaleckého posudku za daného stavu věci je neopodstatněný, neboť časový odstup jednoho roku a čtyř měsíců od předchozího znaleckého posudku ke dni rozhodování nalézacím soudem není natolik dlouhý, aby bylo nebytné znalecké zkoumání opakovat, pokud navíc pro tento postup nebyly splněny léčebné podmínky ze strany stěžovatele, neboť odborná komise pravidelně hodnotí a posuzuje průběh a výsledky výkonu zabezpečovací detence a ve své komplexní zprávě předložené soudu zaujala jednoznačné a jednomyslné stanovisko o nutnosti pokračování v zabezpečovací detenci. Stížnostní soud oproti stížnostním námitkám se plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o nadbytečnosti provádění výslechu jako svědkyně MUDr. Š. Grussmannové či dalších členů odborné komise, neboť tito vyslovili plný souhlas se závěry obsaženými ve zprávě a nepochybně, měli-li by k ní výhrady, tyto by prezentovali. Za situace popsané v odůvodnění usnesení stížnostního sudu se tento soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že ze všech konkrétních skutečností lze i nadále dovodit důvodnou obavu, že u stěžovatele trvají důvody pro pokračování zabezpečovací detence.
17. Pokud stěžovatel namítal, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, k tomu odvolací soud odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a sám vysvětlil, z jakého důvodu považuje požadavek na provedení dalších důkazů za neopodstatněný. Nejedná se tedy o případ tzv. opomenutých důkazů, neboť soud prvního stupně náležitě vysvětlil, proč neprováděl další dokazování.
18. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
19. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť zde chybí přímý vztah k jeho posuzované věci.
20. Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu