ECLI:CZ:US:2018:1.US.2985.17.1
sp. zn. I. ÚS 2985/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Trousilové, zastoupené JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou se sídlem Cihelní 14, Karlovy Vary, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 12 Co 448/2016 ze dne 15. 2. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2522/2017 ze dne 16. 6. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále též "krajský soud"), přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z obsahu stížnostního návrhu Ústavní soud nicméně dovodil, že stěžovatelka napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího podání.
Z přiložených podkladů vyplývá, že napadeným usnesením sp. zn. 12 Co 448/2016 ze dne 15. 2. 2017 krajský soud potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D, Exekutorský úřad Praha 5, vydané dne 25. 8. 2016 pod č. j. 067 EX 174/02-395, jímž byl v exekuční věci oprávněného Mgr. Petra Spilky proti povinnému Václavu Trousilovi udělen příklep vydražiteli na vydražené nemovité věci, v usnesení blíže specifikované, za nejvyšší podání 400 000 Kč. Krajský soud takto rozhodl k odvolání manželky povinného (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka).
Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka posléze dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 20 Cdo 2522/2017 ze dne 16. 6. 2017 odmítl pro nepřípustnost, shledávaje rozhodnutí krajského soudu souladné se svou ustálenou judikatorní praxí, od níž neměl důvod se odchýlit.
Stěžovatelka se v dalším obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti krajskému soudu vytkla, že se nedostatečně vypořádal s jejími námitkami. V odvolání stěžovatelka jmenovitě tvrdila, že okolnosti rozhodné pro ocenění dražených nemovitých věcí se za pět let, které uplynuly od právní moci usnesení o ceně, značně změnily. Reakce krajského soudu pak spočívala v tom, že pouze obecně odkázal na své předchozí rozhodnutí ze dne 31. 1. 2012, v němž řešil její odvolání proti usnesení o ceně. Takovéto odůvodnění se stěžovatelce jevilo být nepřiléhavým, neboť tehdy, tj. v roce 2011, nemohla z logiky věci upozorňovat na změny cenových předpisů, ke kterým došlo až v následujícím pětiletém období. Z uvedených důvodů považovala stěžovatelka rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah přiloženého listinného materiálu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že ne každé porušení práva dosahuje ústavněprávní roviny. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky upravovat řízení, která proběhla před obecnými soudy a dohledávat jakákoliv pochybení či nezákonnosti napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody, což se však dle mínění Ústavního soudu v předmětném případě nestalo.
Stěžovatelce je možno bezpochyby v obecné rovině přisvědčit potud, že principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Stěžovatelce lze dát za pravdu i v tom, že odvolací soud na její námitky adekvátně nereagoval. Na druhou stranu Ústavní soud nemohl nechat bez povšimnutí skutečnost, že stěžovatelka odvolací námitky uplatnila opětovně v dovolacím řízení, přičemž Nejvyšší soud se s nimi důsledně, za doprovodu četných odkazů na svou judikaturu, vypořádal. Konstatoval přitom, že pravomocné rozhodnutí o ceně lze změnit výjimečně, pokud by došlo k natolik podstatné změně poměrů, z nichž vycházel znalecký posudek při ocenění nemovitých věcí, že by určená odhadní cena nemohla nadále obstát, např. z důvodu podstatného znehodnocení stavby živelní pohromou. Podle dovolacího soudu však stěžovatelka žádnou námitku, z níž by bylo možné na takovou změnu poměrů usuzovat, nevznesla. V odvolání pouze zcela nekonkrétně poukazovala na změnu "stavebně technického stavu" nemovitých věcí a změnu cen nemovitostí, v dovolání pak na novelizace zákona o oceňování nemovitostí a přijetí nové vyhlášky k tomuto zákonu a na odlišnou situaci na realitním trhu. V této souvislosti Nejvyšší soud připomenul, že smyslem relativně samostatné fáze řízení o určení výsledné ceny nemovité věci je stanovení podkladu pro nejnižší podání, nikoli určení ceny, za kterou bude skutečně prodána. Případná vyšší tržní cena nemovité věci se projeví až při samotné dražbě.
Ze shora řečeného je zjevné, že Nejvyšší soud napravil nedostatek odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, což značí, že řízení jako celek z mezí spravedlivého procesu nevybočilo. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentaci Nejvyššího soudu zcela pominula, pro úplnost je možno dodat, že jím vyslovené právní závěry jsou ústavně konformní. Ústavní soud je ostatně již dříve aproboval v usneseních sp. zn. III. ÚS 2127/11 ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 3924/14 ze dne 9. 7. 2015, či sp. zn. II. ÚS 295/17 ze dne 4. 4. 2017.
Zbývá uzavřít, že jelikož se stěžovatelce nepodařilo prokázat namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených jí ústavním pořádkem České republiky, postupoval Ústavní soud dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a její ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu