ECLI:CZ:US:2018:1.US.301.18.1
sp. zn. I. ÚS 301/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti města Mohelnice a Bytového družstva MONAD Mohelnice, oba se sídlem U Brány 916/2, 789 85 Mohelnice, zastoupených JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, 772 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 12 Co 333/2016-152 ze dne 1. 12. 2016, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 12 Co 333/2016-183 ze dne 16. 5. 2017, a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3569/2017-193 ze dne 14. 11. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se jako podíloví spoluvlastníci domu, v němž se nachází družstevní byt, který v žalovaném období užívala žalovaná bez právního důvodu, žalobou podanou k Okresnímu soudu v Šumperku domáhali, aby jim žalovaná zaplatila z titulu bezdůvodného obohacení částku 93.856,74 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat úhradu za užívání družstevního bytu a dále nedoplatky z vyúčtování služeb souvisejících s užíváním daného bytu. Žalobě Okresní soud v Šumperku vyhověl rozsudkem č. j. 209 C 13/2015-83 ze dne 17. 3. 2016. K odvolání žalované však Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil a žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace na straně stěžovatelů a pasivní věcné legitimace na straně žalované. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl, když dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Proti rozhodnutím odvolacího a dovolacího soudu brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé namítli, že soudy jim odmítají poskytnout ochranu jako vlastníkům nemovité věci žádat vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy družstevní byt bez právního důvodu užívá původní člen družstva a nový člen družstva nemá k užívání předmětného bytu právní důvod v podobě uzavřené nájemní smlouvy. Tyto své výhrady stěžovatelé v ústavní stížnosti dále přiblížili.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé ve své argumentaci přehlížejí podstatný moment, a sice že Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. 31 Cdo 1147/2012 ze dne 10. 9. 2014 (č. 7/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vyslovil, že na základě dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřené podle §230 někdejšího obchodního zákoníku přecházejí na nabyvatele též práva a povinnosti vyplývající z dosavadního nájemního vztahu, tj. v daném případě i právo nájmu družstevního bytu, aniž by bylo zapotřebí uzavřít novou nájemní smlouvu. Není tedy správnou výchozí úvaha stěžovatelů, že nová členka družstva nemá (neměla) k užívání předmětného bytu právní důvod. Ta totiž, jak plyne z právě citovaného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu, vstoupila na místo práv a povinností nájemce družstevního bytu singulární sukcesí v důsledku převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu bývalou členkou družstva (tj. žalovanou v původním řízení před obecnými soudy) na novou členku bytového družstva. Z toho důvodu nemohla být v dané při na straně žalované dána pasivní legitimace a na straně stěžovatelů naopak aktivní věcná legitimace. Jak v napadeném rozsudku zdůraznil krajský soud, na základě tohoto právního jednání došlo ke změně postavení účastníků v právních vztazích, což však stěžovatelé do své argumentace nepromítli. Ústavní soud tedy konstatuje, že soudy zamítnutím žaloby z důvodu nedostatku aktivní a pasivní věcné legitimace do práva stěžovatelů na spravedlivý proces nezasáhly.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu