ECLI:CZ:US:2018:1.US.3062.18.1
sp. zn. I. ÚS 3062/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š. a nezletilé B. Š., zastoupené matkou M. Š. jako zákonným zástupcem, zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze, Křemencova 1/185, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2018 č. j. 58 Co 106/2018-353 a proti výrokům I., III., IV., VII., VIII. a IX. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. ledna 2018 č. j. 44 Nc 4012/2016-322, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 90 Ústavy, čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a čl. 3 odst. 1, odst. 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte domáhala zrušení výše citovaných výroků v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 a zrušení rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. V soudním řízení bylo určeno, že navrhovatel I. V. je otcem nezletilé B. Š., byla mu stanovena povinnost platit na ni výživné a zaplatit nedoplatek na výživném a dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky jako odpůrkyně zaplatit náhradu nákladů řízení a soudní poplatek.
2. Stěžovatelka nesouhlasí především s tím, že se soudy nezabývaly jejím návrhem, aby otec nezletilé nebyl v případě určení otcovsví zapsán v rodném listu nezletilé a je rovněž toho názoru, že soudy nesprávně a neúplně posoudily finanční a majetkovou situaci otce a při stanovení výše výživného nezohlednily odůvodněné potřeby dítěte. K tomu zejména uvedla, že nezpochybňuje význam biologického otcovství, ale pokud je otec zapsán jako matriční otec, je tím nucena jeho dcera vstoupit do vztahů právních a je tím zavázána také k plnění zákonem stanovených povinností, a to proti svému nejlepšímu zájmu. Stěžovatelka připomenula, že již ve svém přípise ze dne 5. května 2014 kladl biologický otec důraz na to, že chce "plně uplatňovat svá práva k dceři". Přitom o ni prokazatelně několik let nepečoval a domáhal se určení otcovství až v době, kdy dítěti bylo šest let. Stěžovatelka trvá na svém názoru, že je třeba rozlišovat biologické a matriční otcovství a význam biologického nelze přeceňovat. Dále soudy podle stěžovatelky nezohlednily správně majetkovou situaci navrhovatele a tolerovaly zkreslování jeho příjmů s ohledem na exekuce, ani se nezabývaly možností jeho příjmů, vykonával-li by lépe ohodnocenou práci.
3. Ústavní soud nejdříve uvádí, že otázkou procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z rodičů v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem se již ve své judikatuře zabýval. Dospěl k závěru, že právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilé děti. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným.
4. Pokud jde o obsah samotné ústavní stížnosti, Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním nesouladu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
6. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se případem řádně zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
7. Listina základních práv a svobod v čl. 32 a Úmluva o právech dítěte v čl. 9 zaručují každému dítěti základní právo na výchovu a péči obou rodičů. Toto právo je podle ustanovení čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte zaručeno minimálně formou pravidelných osobních kontaktů. Dále, Listina základních práv a svobod ve svém článku 32 odst. 1 dává rodičovství a rodinu pod ochranu zákona a výslovně stanovuje v odstavci 4 citovaného článku, že péče o děti a jejich výchova je právem rodičů a že toto právo může být omezeno výhradně na základě zákona.
8. Úmluva o právech dítěte v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte: "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Základním smyslem jejich péče musí přitom být zájem dítěte."
9. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči podle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku podle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb.m.s.). Není důvod pochybovat, že ve věci rozhodující soudy z těchto principů vycházely.
10. Soud prvního stupně se případem odpovědně zabýval, jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku. Otcovství navrhovatele bylo prokázáno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví genetiky. K námitce stěžovatelky, že určení otcovství není v souladu s nejlepším zájmem nezletilé soud připomenul, že nezletilá má právo znát své rodiče a právo na jejich péči, jak je to zakotveno i v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Lze doplnit notorietu, že za výběr otce je odpovědná především matka. Rovněž pasáže, týkající se výše výživného, stanoveného otci, jsou pečlivě a přesvědčivě odůvodněny. Také odvolací soud řádným a dostatečným způsobem reagoval na veškeré námitky stěžovatelky, postačí proto na jeho odůvodnění odkázat a neopakovat již vícekrát vyslovené. V soudních závěrech nelze spatřovat nic neústavního; jde o výsledek nezávislého rozhodování. Ústavní soud zde opět zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména obecných soudů.
11. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu