ECLI:CZ:US:2018:1.US.309.18.1
sp. zn. I. ÚS 309/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele - Českého klubu jagdteriérů, se sídlem v Plzni, Karla Steinera 1075/6, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 27 Cdo 368/2017-194, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 1 a Českomoravské kynologické jednoty, z. s., se sídlem v Praze, Lešanská 1176/2a, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 20 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení výše citovaného rozhodnutí obecného soudu. V soudním řízení usiloval stěžovatel o to, aby byla vyslovena neplatnost rozhodnutí představenstva Českomoravské kynologické jednoty (dále jen "vedlejší účastnice řízení"), kterým byla zamítnuta jeho žádost o přijetí za člena této jednoty. Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelovu žalobu rozsudkem ze dne 30. 9. 2014 č.j. 41 C 25/2012-83 zamítl a Městský soud rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 4. 2016 č. j. 12 Co 325/2015-160 potvrdil. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 31. 10. 2017 č. j. 27 Cdo 368/2017-194 odmítl stěžovatelovo dovolání v dané věci.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry soudů, kterými odůvodnily svá rozhodnutí. Uvedl přitom zejména, že na tento případ alikovaly obecnou zásadu, že na přijetí za člena občanského sdružení (spolku) není právní nárok - o přijetí či nepřijetí se rozhoduje v rámci spolkové autonomie. Stěžovatel prý uvedenou právní zásadu respektuje, domnívá se však, že neplatí bezvýjimečně a u všech spolků. U občanských sdružení profesního a monopolního charakteru, které jsou nadány pravomocí ve své podstatě veřejnoprávního charakteru, má každý subjekt právo na členství, pokud splní podmínky, stanovené stanovami. Stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, že tato argumentace o monopolním postavení vedlejšího účastníka a jeho veřejnoprávním charakteru brojí proti opačným skutkovým zjištěním odvolacího soudu, jenž uvedl, že není zřejmé, jakým způsobem měl být diskriminován, když existují minimálně dva další zastřešující spolky v oblasti činnosti stěžovatele; ostatně není podmínkou pro jeho podnikání, aby byl členem nějakého spolku. Stěžovatel zastává jiný právní názor a používá opakovaně jako příklad Český rybářský svaz či Moravský rybářský svaz, které prý mají povinnost přijmout každou osobu, která splní podmínky pro přijetí.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Rozhodnutí obecných soudů jsou v daném případě dostatečně odůvodněná a lze konstatovat, že soudy se námitkami stěžovatele podrobně a věci přiléhajícím způsobem zabývaly. Nejvyšší soud, vůči jehož usnesení stěžovatel zejména protestuje a v petitu ústavní stížnosti jej napadá, nepochybil, když uvedl, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o.s.ř. a není přípustné ani podle §237 o.s.ř. Závěry odvolacího soudu shledal Nejvyšší soud souladné s judikaturou, podle které je věcí příslušného sdružení, zda, koho a za jakých podmínek přijme za svého člena. Na tom nemohou nic změnit ani námitky stěžovatele o údajně monopolním postavení a veřejnoprávním charakteru pravomocí dotčeného sdružení a to již proto, že jimi nepřípustně protestuje proti opačným skutkovým závěrům odvolacího soudu, dle kterého vedlejší účastník takové postavení v oblasti chovu psích plemen nemá a nepřijetí stěžovatele za člena nemůže vést k omezení počtu klubů, věnujících se chovu jagdteriérů. Tyto právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadených usnesení neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Znovu nutno zopakovat, že Ústavní soud není žádnou odvolací instancí, ani není oprávněn soudní řízení, které proběhlo formálně i materiálně v souladu s ústavními předpisy, podrobně přezkoumávat či dokonce předělávat.
5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu