ECLI:CZ:US:2018:1.US.3096.17.1
sp. zn. I. ÚS 3096/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Suchánka, zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 70, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2017 č. j. 20 Co 274/2017-1222, spojené s návrhem, aby "soudcům senátu JUDr. Ireny Saralievové bylo zakázáno dále se účastnit jednání odvozených od nezákonných trestních řízení proti stěžovateli", za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 a České republiky, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu spolu s návrhem, aby "soudcům senátu JUDr. Ireny Saralievové bylo zakázáno dále se účastnit jednání odvozených od nezákonných trestních řízení proti stěžovateli". Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2017 č. j. 20 Co 274/2017-1222 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 11. 2015 č. j. 10 C 46/2010-473, jímž byla uložena pokuta ve výši 5 000 Kč žalobci Ing. Františku Jetonickému, zastoupenému stěžovatelem, v řízení proti žalované České republice, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil pouze v tom, že pokuta se ukládá stěžovateli jako zástupci žalobce.
2. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že porušily řadu jeho práv, k čemuž již několik let dochází dle jeho mínění v celé české justici. Stěžovatelovo podání se svým obsahem pohybuje na hranici srozumitelnosti; je nesourodé a nekoncentrované, na což byl právní zástupce stěžovatele v řízeních o mnoha obdobných ústavních stížnostech opakovaně upozorňován. Je samozřejmě jeho právem, aby k prokázání zásahu do ústavně zaručených práv a svobod použil argumentaci, kterou považuje za případnou, pokud však nesplní požadavky, které na obsah tvrzení v ústavní stížnosti klade zákon o Ústavním soudu zejména v §34 a §72 odst. 1 písm. a), musí nést nutně následky, které jsou s takovým - nota bene opakovaným - pochybením spojeny. Z tohoto důvodu nepovažuje Ústavní soud za nutné opakovat všechny jednotlivé argumenty, které se většinou míjejí s předmětem řízení o ústavní stížnosti a pouze v mizivé části směřují k otázce, kterou je Ústavní soud příslušný posoudit.
3. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a z části není k jejímu projednání příslušný. Žádný zásah do ústavně zaručených kautel na řádně vedené soudní řízení v rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, Ústavní soud neshledal. Navíc jde o bagatelní částku, kdy lze stěžovatele odkázat na konstatní judikaturu Ústavního soudu v tomto směru. Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, ve které se stěžovatel domáhá, aby soudcům určitého senátu bylo zakázáno dále se účastnit jednání odvozených od nezákonných trestních řízení proti stěžovateli, je takto obecně formulovaný návrh zjevně návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud není oprávněn rozhodnout v této věci způsobem, jaký stěžovatel vyžaduje, jelikož takovou pravomocí nedisponuje.
4. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu