ECLI:CZ:US:2018:1.US.3102.18.1
sp. zn. I. ÚS 3102/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti BDK-GLASS, spol. s r. o., IČO 42193524, sídlem ve Smiřicích, Ed. Karla 72, zastoupené Mgr. Pavlínou Rybičkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 762/6, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3607/2017-378 ze dne 27. června 2018, Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 54/2017-336 ze dne 20. března 2017 a Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 26 Evc 2/2015-161 ze dne 27. ledna 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a vedlejší účastnice PROVER SARL, IČO 443990379, sídlem ve Francouzské republice, Montauban, Rue de la Résistance 57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Okresním soudem v Hradci Králové domáhala na vedlejší účastnici řízení zaplacení částky 584 541,33 Kč. Okresní soud vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost, k čemuž ho vedla zjištění, že strany neuzavřely stěžovatelkou navrženou smlouvu určující příslušnost soudu v Montauban. Příslušnost francouzských soudů je však dána podle čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), neboť zboží mělo být dodáno do Francie. S ohledem na poměry konkrétní věci a judikaturu Nejvyššího soudu nelze ze sjednané doložky Incoterms 2000 CPT (Carriage paid to) dovodit, že by místo dodání (splnění závazku) bylo v České republice předáním dopravci.
2. Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že z dokazování vyplývá (původní) stanovisko stěžovatelky, že doložkou CPT měla být řešena především otázka nákladů dopravy. V souzené věci doložka neurčovala místo dodání (splnění závazku) a jiné ujednání o místu dodání v České republice prokázáno nebylo. Sama stěžovatelka pak v návrhu smlouvy o obchodní spolupráci navrhovala příslušnost soudu v Montauban.
3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné s tím, že stěžovatelka své námitky zakládá na vlastní verzi skutkového stavu, podle níž z doložky CPT má vyplývat sjednané místo dodání. Takový skutkový závěr však z rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu neplyne. Ve vztahu k namítané povinnosti předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU pak dovolání nevymezuje, v čem mají být naplněny předpoklady jeho přípustnosti.
4. Proti rozhodnutím Nejvyššího, krajského i okresního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a zákonného soudce. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala v tom, že žádný ze soudů nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU ke způsobilosti doložky CPT konkretizovat místo dodání zboží a žádný ze soudů tento svůj postup řádně nezdůvodnil. Důvody pro předložení předběžné otázky byly dány, neboť doložka CPT nebyla dosud řešena a závěr o její způsobilosti určit místo dodání není nepochybný.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. K povinnosti obecného soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU se Ústavní soud opakovaně vyjadřoval: k porušení procesních práv garantovaných ústavním pořádkem dojde v případě nepoložení předběžné otázky pouze tehdy, pokud obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, či pokud je spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, nevysvětlí, proč otázku nepoložily. Na úrovni českého ústavního pořádku přitom obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě argumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie (nález sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018).
7. V posuzované věci krajský soud uvedl, že otázka byla již řešena Nejvyšším soudem, stěžovatelkou citovaná judikatura Soudního dvora na věc nedopadá a podstatná jsou skutková zjištění k obsahu ujednání mezi stranami (zde zjištění k obsahu zavedené obchodní praxe). Nejvyšší soud pak uvedl, že stěžovatelka konstruuje otázku způsobilosti doložky CPT určit místo dodání bez ohledu na skutková zjištění, že konkrétní doložka v posuzované věci takové místo neurčuje.
8. Tyto závěry nejsou ve zřejmém rozporu s rozhodnutími Soudního dvora EU citovanými stěžovatelkou, naopak se pohybují v jejích mezích. Rozsudek ve věci C-87/10 Electrosteel ze dne 9. června 2011 výslovně dospívá k závěru, že vnitrostátní soud musí zohlednit všechna relevantní ujednání a doložky smlouvy, pokud ověřuje, zda bylo místo dodání určeno smluvním ujednáním či zavedenou obchodní praxí. Není-li takového ujednání, pak vydání zboží přepravci, který není totožný s kupujícím, ještě nezakládá místo dodání ve smyslu čl. 7 nařízení č. 1215/2012 (stanovisko generální advokátky ze dne 3. 3. 2011 v cit. věci C-87/10).
9. Nejvyšší soud tedy ve svém odmítavém usnesení (stručném podle výslovného požadavku §243f odst. 3 občanského soudního řádu) přiléhavě odmítá řešit právní otázky předložené stěžovatelkou, neboť jsou založeny na přesvědčení stěžovatelky, že právě v její věci bylo místo dodání jasně určeno (sjednáno) doložkou, a to jako místo předání prvému přepravci, nikoliv jako místo konečné přepravy. Takový skutkový závěr však ve věci dán nebyl, přičemž Soudní dvůr ve výše uvedeném rozhodnutí uvádí, že zjištění konkrétního obsahu a významu smlouvy a uvedených doložek je právě na soudu členského státu. V souzené věci tak učinily okresní a krajský soud.
10. K samotnému skutkovému zjištění, co stěžovatelka a vedlejší účastnice měly ve své obchodní praxi ujednáno či jinak zavedeno lze stručně uvést, že není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Takové vady Ústavní soud nezjistil a stěžovatelka je ani netvrdila.
11. Závěrem tak Ústavní soud připomíná, že není příslušný k výkladu ustanovení unijního práva, neboť k jejich interpretaci je oprávněn Soudní dvůr, který zajišťuje jednotný výklad a aplikaci práva Evropské unie [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1658/11 ze dne 29. 11. 2011 (N 202/63 SbNU 357), odst. 24]. V projednávané věci se stěžovatelka prakticky domáhala určení příslušnosti soudu České republiky, což by bylo lze učinit pouze po výkladu čl. 7 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s výkladem obchodních doložek Mezinárodní obchodní komory. K tomu řízení o ústavní stížnosti neslouží, nehledě na to, že skutková zjištění okresního soudu vedou k závěru, že to byla právě stěžovatelka, kdo původně, v neuzavřené smlouvě o obchodní spolupráci, navrhoval příslušnost soudu v Montauban. Bude-li tedy ve věci rozhodovat právě tento soud, práva stěžovatelky tím krácena nejsou.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu