ECLI:CZ:US:2018:1.US.3136.17.1
sp. zn. I. ÚS 3136/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. M., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Ivou Horoškovou, advokátkou, sídlem Žižkova 1737/52, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017 č. j. 8 Tdo 1567/2016-I.-118, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž byl vzat do vazby z důvodu podle ustanovení §67 písm. c) tr. řádu.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel (dále též "obviněný") byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. 5 T 88/2014 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2016 sp. zn. 9 To 135/2015 (dále jen "krajský soud") uznán vinným přečiny krádeže, usmrcení z nedbalosti, těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a ublížení na zdraví, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, který vykonával ve věznici s ostrahou.
K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Důvodem zrušení rozsudku krajského soudu byl nedostatečně vypořádaný podíl jiného účastníka silničního provozu na vzniklém následku dopravní nehody. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zrušil rozsudek, na jehož podkladě stěžovatel vykonával trest odnětí svobody, byl povinen podle §265l odst. 4 tr. řádu zároveň rozhodnout o vazbě. Po přezkoumání všech rozhodných okolností Nejvyšší soud shledal, že je dána důvodná obava, že by se obviněný po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dopouštěl majetkové trestné činnosti a závažně porušoval pravidla silničního provozu, tedy opakoval trestnou činnost, pro niž je nyní stíhán a souzen, a že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením. Nejvyšší soud zdůraznil, že závažnost a důvodnost trestného jednání, pro něž je obviněný stále stíhán, trvá i nadále a že obava z opakování majetkové trestné činnosti a trestné činnosti spojené s řízením motorového vozidla v rozporu s pravidly silničního provozu plyne z dosavadního způsobu života obviněného, který má 27 záznamů odsouzení zahrnujících 11 záznamů pro trestné činy v souvislosti s řízením motorového vozidla a 18 záznamů o trestných činech majetkových, z nichž se jednalo převážně o krádeže.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníka řízení
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl porušení práva na osobní slyšení s tvrzením, že nebyl vyslechnut k okolnostem zakládajícím důvod vazby. Připustil, že ho Nejvyšší soud vyslechl k osobním poměrům, nicméně se nevypořádal s jeho vyjádřením, že je připraven najít si bezodkladně práci a že je v kontaktu i s rodinou. Stěžovatel dále upozornil, že Nejvyšší soud rozhodoval o jeho vazbě v téže trestní věci podruhé, poprvé tak učinil usnesením ze dne 16. 12. 2015 č. j. 8 Tdo 1258/2015-I-7, jímž rozhodl, že se obviněný do vazby nebere s odůvodněním, že soudu nejsou známy žádné okolnosti, které by svědčily o důvodné obavě naplňující některý z důvodů vazby podle §67 písm. a), b) nebo c) tr. řádu. Stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že se nedůvodně odchýlil od původního názoru, neboť v mezidobí nenastala žádná skutečnost, která by mohla vést ke změně názoru, nadto Nejvyšší soud změnu svého postoje nikterak neodůvodnil.
Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. 12. 2017 připomněl, že rozhoduje-li o vazbě, nekoná za tím účelem vazební zasedání, neboť použití §73d až 73g tr. řádu výslovně vylučuje poslední věta §2651 odst. 4 tr. řádu. O vazbě rozhoduje v rámci veřejného nebo neveřejného zasedání (§265r tr. řádu), v němž rozhoduje o podaném dovolání, je-li však třeba pro rozhodnutí o vazbě obviněného vyslechnout, učiní tak ve veřejném zasedání, u nějž je zajištěna účast obviněného (§233 odst. 1 tr. ř.). Toto pravidlo platí i v případě, pokud Nejvyšší soud rozhoduje v rámci dovolání o zrušení rozhodnutí, na jehož základě obviněný vykonává trest odnětí svobody, a v návaznosti na to rozhoduje o vazbě obviněného; činí tak proto ve veřejném zasedání. Nejvyšší soud uvedl, že ve stěžovatelově věci ve veřejném zasedání dne 9. 8. 2017 provedl listinné důkazy a dotázal se obviněného na jeho osobní situaci týkající se jeho bydliště, zaměstnání a případných dalších proti němu vedených trestních řízení i nařízených a dosud nevykonaných trestů odnětí svobody. Ke všem těmto otázkám měl obviněný možnost se osobně vyjádřit, což také učinil. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že práva obviněného na spravedlivý proces nezkrátil, neboť právě proto, že předpokládal zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí a tedy i nutnost rozhodnout o vazbě, nařídil veřejné zasedání, které by jinak konáno být nemuselo. Důvodem pro tento postup Nejvyššího soudu byla právě snaha o maximální respekt k zachování procesních práv obviněného, zejména pak práva obviněného "být slyšen".
K výhradě o protichůdnosti názorů na existenci vazebních důvodů podle §67 tr. řádu Nejvyšší soud uvedl, že ústavní stížností napadený závěr Nejvyššího soudu o vzetí obviněného do vazby není v rozporu s jeho předchozím rozhodnutím o vazbě obviněného v téže věci ze dne 16. 12. 2015, jímž rozhodl tak, že se obviněný do vazby nebere. Důsledkem jeho předchozího rozhodnutí nebylo propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, ale jeho převedení do navazujícího nařízeného trestu odnětí svobody v jiné trestní věci (vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 190/2013), na niž opět navázal výkon trestu v nyní posuzované věci po novém rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud měl při svém rozhodování na paměti, že pod pojem opakování trestné činnosti, pro niž je obviněný stíhán ve smyslu aplikovaného vazebního důvodu podle §67 písm. c) tr. řádu, je třeba zahrnout nejen opakování téhož trestného činu, ale i spáchání trestného činu téže povahy, tj. v případě obviněného jednak majetkové trestné činnosti, jednak trestné činnosti na úseku silniční dopravy přímo spojené s řízením motorového vozidla a dílem i trestné činnosti související se zneužíváním omamných a psychotropních látek, neboť všechny tyto typy trestné činnosti vedly v nyní posuzované trestní věci obviněného ve svém souhrnu ke škodlivému, fatálnímu následku v podobě smrti poškozené V. P. Nejvyšší soud též upozornil, že z rejstříku trestů obviněného je zřejmé, že obviněný dlouhodobě inklinuje k páchání typově stejné trestné činnosti a předchozí odsouzení dosud úspěšně nevedla k jeho nápravě. Nejvyšší soud měl proto na mysli i ochranu obviněného před možnými následky a dopady jeho vlastní trestné činnosti na jeho budoucí život a možnost jeho nápravy tak, aby po výkonu uloženého trestu odnětí svobody byl schopen zapojit se řádně do normálního života, k čemuž v současné době vzhledem k absenci jakéhokoli dalšího, dosud nevykonaného odsouzení, směřuje. Nejvyšší soud uvedl, že si je vědom rozdílnosti svých přístupů k otázce vazby obviněného v jedné a téže trestní věci, má však za to, že svoje úvahy, kterými byl při rozhodování o vazbě obviněného veden, jakož i důvody pro takovýto pouze zdánlivě nesouladný postup, dostatečně vysvětlil. V závěru svého vyjádření Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
V replice ze dne 6. 2. 2018 stěžovatel označil argumenty Nejvyššího soudu za nezpůsobilé vyvrátit jeho námitky o porušení práva na spravedlivý proces. Namítl, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2015 odůvodnil s ohledem na okolnosti případu, proč nejsou naplněny jednotlivé zákonné vazební důvody, přičemž žádné další úvahy o důsledcích jeho rozhodnutí relevantním způsobem nevyjádřil, a proto k nim nelze přihlížet. Nadto tato úvaha není podle názoru stěžovatele relevantní pro rozhodování o existenci důvodů vazby. Důvodem odlišného posouzení věci při novém rozhodování o existenci důvodů vazby mohla být jedině změna okolností na straně obviněného, která však nebyla zjištěna ani tvrzena. Eventuálně by musely být pečlivě a výslovně objasněny důvody, pro které se Nejvyšší soud od svých původních úvah a závěrů o neexistenci důvodů vazby nyní odchýlil, což se nestalo. V závěru repliky stěžovatel uvedl, že setrvává na podané ústavní stížnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel žádnými dalšími zákonnými procesními prostředky k ochraně svého práva nedisponuje (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud předesílá, že záruky osobní svobody (v čl. 8 odst. 1 Listiny) nejsou absolutní, jednotlivce lze zbavit osobní svobody, avšak pouze a jenom na základě zákona a v jeho mezích bez připuštění svévole (čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Legitimní ústavní výjimku z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce představuje i vazba (čl. 8 odst. 5 Listiny). Pro vzetí do vazby musí svědčit závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech činných v trestním řízení, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 5 Listiny se do značné míry rovněž překrývají s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah a argumenty použité soudem k odůvodnění existence reálného rizika či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů. Pokud by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy).
Ústavní soud rovněž ve své rozhodovací praxi vyložil, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci musí svědomitě posoudit, zda vazba je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Pro aplikaci ustanovení §67 tr. řádu, resp. jeho výklad, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
Specifikum posuzované věci spočívá v tom, že na rozdíl od "standardních" procesních situací, v nichž je o vzetí do vazby zpravidla rozhodováno v průběhu prozatím neskončeného přípravného nebo soudního řízení, jde v této věci o rozhodnutí, které bylo vydáno až v dovolacím řízení, kdy se stěžovatel nacházel ve výkonu pěti a půl letého trestu odnětí svobody. Po zrušení rozsudku, na jehož podkladě vykonával trest odnětí svobody bylo třeba ve smyslu §265l odst. 4 tr. řádu rozhodnout o vazbě. Nejvyšší soud tak učinil ve veřejném zasedání (v souvislosti s rozhodováním o dovolání) za přítomnosti stěžovatele, který měl možnost reagovat na otázky kladené soudem. Ústavní soud neshledal v postupu Nejvyššího soudu žádný procesní exces, dosahující ústavněprávní roviny.
Pokud jde o existenci důvodu předstižné vazby podle §67 písm. c) tr. řádu, z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud zkoumal splnění podmínky pro vzetí stěžovatele do vazby a po přihlédnutí ke všem rozhodným okolnostem a jejich hodnocení dospěl k závěru o důvodné obavě z opakovaní trestné činnosti. Ze stručného, leč dostatečně odůvodněného rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, jaké aspekty soud hodnotil a jaké závěry z nich vyvodil. Lze konstatovat, že Nejvyšší soud respektoval i požadavek, vyslovený v §67 in fine tr. řádu, totiž, že "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže... dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením". Závěr o uvalení vazby je v daném stadiu trestního řízení udržitelný a ani důvody, které vedly ke zrušení druhoinstančního rozsudku, nebyly takové povahy, aby rozptylovaly podezření ze spáchání trestného činu a zpochybňovaly důvodnost vazby.
K omezení osobní svobody vazbou přistupuje soud tehdy, hrozí-li, resp. existuje-li reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Je zřejmé, že pro úvahu soudu o hrozbě takového rizika je diametrálně rozdílné, je-li obviněný po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu (avšak stále v pokračujícím trestním řízení) převáděn do navazujícího trestu odnětí svobody nařízeného v jiné trestní věci nebo má-li se (v téže fázi řízení) ocitnout na svobodě. Výtku stěžovatele, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se svým předcházejícím rozhodnutím z prosince 2015, Ústavní soud nepovažoval za schopnou zvrátit jeho závěr o ústavní konformitě nyní přezkoumávaného postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu