ECLI:CZ:US:2018:1.US.3177.17.1
sp. zn. I. ÚS 3177/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Lukášem Haasem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 827/2017-38 ze dne 19. července 2017, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 2/2017-497 ze dne 13. února 2017 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 33 T 5/2016-453 ze dne 6. prosince 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě shledán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy, pro který jej soud odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti let. Tohoto zločinu se stěžovatel měl dopustit stručně řečeno tím, že poškozeného po vzájemné rozepři, v reakci na to, že jej poškozený udeřil pěstí do nosu, dvakrát bodl nožem do obličeje a krku, tedy do míst s životně důležitými orgány. Stěžovatel byl srozuměn s tím, že poškozený může zemřít, k čemuž nedošlo pouze shodou okolností. Krajský soud se neztotožnil s obhajobou stěžovatele, že ke zranění poškozeného došlo náhodou u kuchyňské linky, při obraně před údery poškozeného. Soud dospěl k závěru, že poškozený stěžovatele u kuchyňské linky udeřil pouze jednou a stěžovatel jej dvakrát bodl až následně v obývací části místnosti, byť již nebyl poškozeným dále ohrožován. Soud neuvěřil tvrzení, že krevní stopy vypovídající o zranění poškozeného bezprostředně v kuchyňské části byly setřeny družkou stěžovatele. Její opakovaný výslech k této otázce soud odmítl s tím, že se k této otázce vyjadřovala opakovaně a jednoznačně, není tudíž důvod výslech opakovat do té doby, než vypoví pro stěžovatele příznivěji.
2. Následné odvolání stěžovatele zamítl Vrchní soud v Ostravě. Dospěl k závěru, že skutková zjištění krajského soudu jsou dostatečná pro nepochybný závěr o skutkovém ději. Neprovedení některých důkazů bylo řádně odůvodněno jejich nadbytečností. Z dokazování vyplynul jasný závěr o tom, že zranění poškozenému způsobil stěžovatel a že dřívější útok poškozeného již netrval a nový nehrozil.
3. Následné dovolání Nejvyšší soud odmítl s tím, že námitky stěžovatele směřují do hodnocení důkazů a skutkových závěrů nalézacího soudu. Tato skutková zjištění byla srozumitelně a logicky popsána. Závěr o nepřímém úmyslu pak jednoznačně plyne ze způsobu provedení, tedy náhlého a intenzivního útoku do oblasti životně důležitých orgánů. Stěžovatel tak musel být srozuměn s tím, že může poškozeného usmrtit. Obhajoba stěžovatele, že jednal v nutné obraně, pak neodpovídá logicky vylíčeným skutkovým zjištěním, že k útoku poškozeného na stěžovatele došlo v kuchyňské části, kdežto stěžovatel na poškozeného zaútočil až v části obytné.
4. Proti rozhodnutím okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho osobní svobody a práva na soudní ochranu a na obhajobu. Porušení svých práv stěžovatel spatřoval v tom, že obecné soudy extrémně nesprávně vyhodnotily skutkový stav. V řízení nebyl dostatečně zjištěn vliv alkoholu na schopnost poškozeného vnímat a reprodukovat prožitý děj. Pochybnosti o těchto schopnostech jsou velké, přesto soudy založily svůj závěr výlučně na výpovědi poškozeného. Bylo bez pochyb prokázáno, že poškozený byl pod výrazným vlivem alkoholu, kdežto stěžovatel alkohol konzumoval až následně. Skutkový děj tak mohl být zjištěn pouze z výpovědi poškozeného či stěžovatele. Obecné soudy za této situace nekriticky přejaly tvrzení poškozeného, který stěžovatele napadl jako první. Stěžovatel byl donucen se bránit, z jeho pohledu nebylo možné obranu považovat za nepřiměřenou. Ke zranění došlo náhodou, protože byl stěžovatel napaden náhle při přípravě jídla. Nesprávný je také závěr o neodkladné zdravotnické pomoci, která poškozenému zachránila život. Ta byla poskytnuta až o 102 minut později, takže zranění poškozeného nemohlo být tak vážné. Stěžovatel pak v řízení navrhoval důkazy k prokázání výše uvedeného skutkového stavu, navržené důkazy však nebyly provedeny.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Stěžovatel do jisté míry opakoval svou obhajobu z řízení před obecnými soudy. S respektem ke smyslu řízení o ústavní stížnosti se však omezil na dva dílčí okruhy otázek, a to zpochybnění věrohodnosti poškozeného (pro míru jeho ovlivnění alkoholem), zpochybnění závažnosti jeho zranění a s tím souvisejících procesních oprávnění k uplatnění práva na obhajobu.
7. Na tyto námitky však je možné v napadených rozhodnutích nalézt vyčerpávající, logickou odpověď. Co se týče zjištění okolností zranění poškozeného, obecné soudy zjevně nevycházely jen z jeho výpovědi, ale také z výpovědi svědkyně Kleinové, odborných poznatků o povaze zranění, situace na místě a podobně. Je to přitom stěžovatel, který setrval na verzi poranění poškozeného v kuchyňské části, která však nemá oporu ve skutkových zjištěních: krev poškozeného nebyla na tomto místě nalezena a jeho zranění neodpovídají mechanismu popisovanému stěžovatelem. Do toho zapadá i zjištění z výpovědi svědkyně o tom, že v kuchyňské části žádnou krev nevytírala. Krajský soud přitom zcela v mezích závěrů judikatury Ústavního soud vysvětlil, proč neprovede její opakovaný výslech jako nadbytečný [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)].
8. Lze tak uzavřít, že stabilizované skutkové závěry krajského soudu netrpí z pohledu Ústavního soudu žádným extrémním pochybením: vedou přitom k závěru, že stěžovatel zranil poškozeného v obývací části bytu, přestože k útoku poškozeného na stěžovatele mělo dojít v části kuchyňské. Za takového stavu je z ústavních hledisek akceptovatelný závěr obecných soudů, že stěžovatel jednal v době, kdy již nebyl poškozeným dále ohrožován. Není přitom rozhodující, zda byla poškozenému lékařská pomoc poskytnuta neodkladně (a zda je tedy správná část skutkové věty, podle níž ke smrti poškozeného nedošlo jen díky včasnému poskytnutí pomoci). Napadená rozhodnutí totiž jednoznačně vysvětlují, proč byl způsob a cíl útoku život ohrožující, a že ke smrti poškozeného nedošlo jen díky šťastné náhodě (tedy jen díky náhodě nepotřeboval nedokladnou lékařskou péči k záchraně života).
9. Úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Důvody pro takový postup však v předložené věci dány nejsou. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že se obecné soudy návrhem stěžovatele procesně řádně, logicky a věcně přiléhavě zabývaly.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu