ECLI:CZ:US:2018:1.US.3196.18.1
sp. zn. I. ÚS 3196/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti obchodní společnosti Mannheimer Versicherung AG, sídlem Augustaanlage 66, Mannheim, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Martinem Frimmlem, Ph.D., advokátem, sídlem Cihlářská 19, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018 č. j. 72 Co 522/2017-608, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 9. 2018 doručenou Ústavnímu soudu tentýž den se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí vydaného v řízení o náhradě škody.
Z napadeného rozsudku připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatelky proti žalované obchodní společnosti České sběrné suroviny, a. s., kterou se domáhala zaplacení 151 875 EUR s příslušenstvím, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplynulo, že na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl městský soud k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a žalovanou škodou jako jedné z podmínek odpovědnosti za škodu.
Stěžovatelka uvedla, že napadla rozsudek městského soudu dovoláním a že ústavní stížnost podává z procesní opatrnosti. Činí tak s ohledem na neustálený přístup dovolacího soudu k výkladu otázky přípustnosti dovolání, resp. neostrou hranici mezi vymezením otázky jako právní, která je dovolacím důvodem, či procesní, která již dovolacím důvodem není a lze ji řešit pouze před Ústavním soudem. V ústavní stížnosti podrobně popsala skutkový stav, průběh a výsledky dosavadního řízení a protiústavnost napadeného rozsudku, kterou spatřovala v porušení práva na spravedlivý proces a práva vlastnického.
Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky její přípustnosti. Je tomu tak proto, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že k jejímu projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), v opačném případě je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 téhož zákona nepřípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný.
Za procesní prostředek k ochraně práva považuje zákon o Ústavním soudu jak řádný, tak i mimořádný opravný prostředek (s výjimkou žaloby na obnovu řízení), stejně jako jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítaného nedostatku, resp. vady řízení či vady rozhodnutí. Ustanovení §75 odst. 1 přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky či jinými procesními prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat příslušný procesní prostředek, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena.
Pro posouzení přípustnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti je relevantní ustanovení §237 o. s. ř., podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o ústavní stížnosti, nejde-li o případ, kdy nejsou splněny procesní podmínky pro její věcné projednání, se vždy zabývá otázkou, zda rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Jde o otázku právní, nikoliv skutkovou. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., totiž že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž bylo možné podat dovolání za podmínek §237 o. s. ř. není přípustná, pokud stěžovatel řádně a účinným způsobem nevyčerpal i tento mimořádný opravný prostředek.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje i na stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (publ. pod č. 460/2017 Sb.), ve kterém vyložil, že "ustanovení §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu" (srov. též body 55 - 58).
Lze tedy uzavřít, že podala-li stěžovatelka proti rozhodnutí městského soudu dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejích práv nabízí, pročež nesplnila jednu z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti.
Pro výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2018
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka