ECLI:CZ:US:2018:1.US.3204.17.1
sp. zn. I. ÚS 3204/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti L. P., zastoupené Mgr. Luďkem Dvořákem, advokátem, se sídlem Štefánikova 131/61, Brno, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 7. února 2017 č. j. ZN 954/2015-111 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru Brno-venkov, oddělení obecné kriminality, ze dne 22. prosince 2016 č. j. KRPB-15169-95/TČ-2015-060371, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 12. října 2017 a doplněné podáním ze dne 6. prosince 2017, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle čl. 10 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka navrhovala, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky, Okresnímu státnímu zastupitelství Brno-venkov a Krajskému státnímu zastupitelství v Brně pokračovat v porušování práva stěžovatelky podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), spočívajícímu v neprovedení účinného vyšetřování ve věci vedené Policií České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, územního odboru Brno-venkov, oddělení obecné kriminality, ze dne 22. prosince 2016 č. j. KRPB-15169-95/TČ-2015-060371.
2. Stěžovatelka dne 30. září 2013 podala u Okresního státního zastupitelství Brno-venkov trestní oznámení na svého manžela J. P., a to pro trestné činy podle §199 odst. 1 a 2 písm. d), §185 odst. 1 a 2 písm. a) a §201 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit vůči ní a vůči jejím nezletilým dětem. Věc byla následně po pěti měsících prověřování z důvodu věcné nepříslušnosti postoupena Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality - 2. oddělení pod č. j. KRPB-247515-112/TČ-2013-060072-ŠEV. Dne 6. ledna 2015 došlo ze strany policejního orgánu k vyloučení části řízení týkající se podezření ze spáchání trestných činů, kterých se měl dopustit manžel vůči stěžovatelce. Ve věci podezření ze spáchání trestných činů manžela stěžovatelky vůči nezletilým dětem došlo dne 30. ledna 2015 k odložení věci s tím, že se trestné činy nestaly.
3. Následně Veřejná ochránkyně práv i stěžovatelka podaly ve věci podezření z trestných činů vůči nezletilým dětem žádost k Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně o kontrolu skončené věci. Z přípisu Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ze dne 31. července 2015 č. j. 1 NZN 408/2015-98 vyplývá, že ve věci byla zjištěna závažná pochybení v činnosti Krajského státního zastupitelství v Brně, dílčí nedostatky při výkonu dohledu ze strany Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, ale zejména byly odhaleny nezákonné a nestandardní metody policejního orgánu v rámci prověřování dané věci. Jako opatření k nápravě zjištěných pochybení bylo Krajskému státnímu zastupitelství v Brně uloženo odejmout tuto věc policejnímu orgánu a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu. Věc nezletilých dětí byla posléze vedena u Policie České republiky, Krajského ředitelství Olomouckého Kraje pod č. j. KRPM-109345-36/TČ-2015-140070, a to stále pod dozorem původní státní zástupkyně.
4. Usnesením ze dne 22. prosince 2016 Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, územní odbor Brno-venkov, oddělení obecné kriminality, pod č. j. KRPB-15169-95/TČ-2015-060371 odložila podle ustanovení §159a trestního řádu trestní věc podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku a zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit I. P. vůči stěžovatelce.
5. Proti usnesení o odložení trestní věci podala stěžovatelka, prostřednictvím svého zmocněnce Mgr. Luďka Dvořáka, stížnost, kterou Okresní státní zastupitelství Brno-venkov usnesením ze dne 7. února 2017 č. j. ZN 954/2015-1112 jako nedůvodnou zamítlo.
6. Stěžovatelka poté dne 17. května 2017 prostřednictvím stejného zmocněnce podala žádost ke Krajskému státnímu zastupitelství v Brně o vykonání dohledu nadřízeným státním zastupitelstvím podle §12d zákona č. 283/1993, o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Krajské státní zastupitelství v Brně se zaměřilo pouze na vyloučenou věc týkající se podezření ze spáchání trestných činů vůči stěžovatelce a po přezkoumání spisových materiálů, opatřených v rozsahu potřebném k výkonu dohledu konstatovalo, že podaný podnět k výkonu dohledu nebyl shledán důvodným s tím, že postup státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno-venkov byl shledán jako věcně správný a zákonný a podaný podnět byl jako nedůvodný odložen.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s rozdělením trestní věci na samostatně prověřované trestné činy vůči její osobě a trestné činy vůči nezletilým dětem a zejména nesouhlasila s odložením trestního stíhání.
8. K tomu uvedla, že v minulosti opakovaně docházelo k nepochopení její argumentace ohledně stavu prověřování a jí navrhovaných důkazů. Namítala ovlivňování závěrů znaleckých posudků vyloučeným policejním orgánem a přenesení takto ovlivněného znaleckého posudku do současného prověřování, a tím i zkreslování dalších znaleckých posudků. Podle názoru stěžovatelky nebylo šetření ve věci vedeno nezávisle a nestranně, nebylo důkladné a dostatečné, neboť se orgány činné v trestním řízení odmítly zabývat tím, které důkazy vyloučeného policejního orgánu byly pořízeny nezákonně a nestandardně, a tyto důkazy, které i nadále používaly pro své závěry, ovlivnily i nově pořízené důkazy. Prověřování této věci trvalo po dobu 4 let, stěžovatelka neměla možnost po dobu 10 měsíců nahlédnout do spisu a dodnes nemůže s určitostí říci, které důkazy vyloučeného policejního orgánu byly pořízeny nezákonně a nestandardně a tudíž není možno konstatovat, že by prověřování bylo podrobeno kontrole veřejnosti.
9. Nejvyšší státní zastupitelství v Brně vypracovalo ve věci podezření ze spáchání trestných činů vůči nezletilým dětem Zprávu o kontrole skončené věci ze dne 10. července 2015 (dále jen "Zpráva o kontrole"). Stěžovatelka se měla možnost s touto zprávou seznámit až dne 25. října 2017 prostřednictvím spisu Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 11 C 213/2013 v právní věci výživného nerozvedené manželky, kde si jej soud vyžádal jako důkaz a této jeho žádosti bylo ze strany Nejvyššího státního zastupitelství v Brně vyhověno.
10. Podle názoru stěžovatelky i po provedení kontroly skončené věci ze strany Nejvyššího státního zastupitelství v Brně i nadále docházelo ve věci k nezákonnostem a nestandardním postupům, a to jak ze strany dozorové státní zástupkyně, tak ze strany Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Stěžovatelka namítala, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně v rámci výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení profesně selhala, dostatečně nesplnila své povinnosti, zejména neorganizovala svou činnost tak, aby účinně přispěla k včasnosti a důvodnosti trestního stíhání pachatele, jak ukládá §157 odst. 1 trestního řádu. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci pak schvalovalo, aby došlo k následnému trestnímu stíhání stěžovatelky, a to za situace, kdy toto vrchní státní zastupitelství vědělo, že došlo ke zmaření dosažení účelu trestního řízení a degradaci důkazního stavu věci ze strany dozorové státní zástupkyně a vyšetřovatelky. Podle tvrzení stěžovatelky je velmi málo pravděpodobné, že nedostatky v důkazním stavu věci bude možné v budoucnu zhojit.
11. Stěžovatelka má za to, že jí tak na základě neúčinného vyšetřování prováděného orgány činnými v trestním řízení hrozí jak její odsouzení tak i ztráta způsobilosti matky a odevzdání dětí do péče otce, a to otce/pachatele, který měl být podle zprávy Nejvyššího státního zastupitelství Brně již na jaře roku 2014 obviněn a stěžovatelka je místo toho nyní v procesním postavení obžalované. A to vše proto, že orgány činné v trestním řízení seznámené se Zprávou o kontrole, ve snaze utajit vlastní pochybení, nadržovaly podezřelému ze spáchání trestného činu a svou nečinností a utajováním relevantních informací před jinými orgány činnými v trestním řízení prověřujícími údajnou trestnou činnost stěžovatelky, sami vytvořili takovou iluzorní důkazní situaci, na základě které je nyní stěžovatelka podle jejího názoru křivě obžalována.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
15. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Dle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po marném vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [nález ze dne 12. srpna 2014, sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
16. Přesto Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozené) uvedl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozené přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, nýbrž může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky kladenými na účinné vyšetřování. Je totiž povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou a Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva (srov. usnesení ze dne 19. prosince 2017 sp. zn. I. ÚS 2189/17).
17. Na postup orgánů činných v trestním řízení je však třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejbedlivěji chrání právo stěžovatelů na život zaručené čl. 2 Úmluvy, případně právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14). Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, nález ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, nález ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13 a nález ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 860/15). Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (srov. usnesení ze dne 29. října 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
18. Ústavní soud v posuzované věci po prozkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí neshledal, že by byl na místě jeho kasační zásah. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, právo na účinné vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na policejní vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu ve vztahu k ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů.
19. Orgány činné v trestním řízení dospěly v posuzované věci k závěru, že nebyla naplněna skutková podstata zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku ani zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit I. P. Z napadeného usnesení policejního orgánu je patrné, že tento ještě před vydáním napadeného rozhodnutí provedl rozsáhlé dokazování a na podporu tvrzení jednotlivých zúčastněných osob si vyžádal nutné podklady. Rozhodnutí policejního orgánu bylo také podrobeno kontrole ze strany Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jež se v odůvodnění svého usnesení, kterým byla stížnost stěžovatelky zamítnuta, vyjádřilo i k námitce opakovaného nepochopení argumentace stěžovatelky s tím, že v průběhu prověřování byly prováděny i prověřovací úkony, které sama stěžovatelka navrhovala, a to kolikrát výrazně nad rámec ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu (viz např. úmyslné ovlivnění PPG vyšetření ze strany I. P.). Argumentace stěžovatelky tak byla zohledněna a její návrhy akceptovány.
20. Krajské státní zastupitelství v Brně k žádosti o vykonání dohledu nadřízeným státním zastupitelstvím podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, kterou v zastoupení stěžovatelky podal její zmocněnec, dohled vykonalo a ve vyrozumění o výsledku vykonaného dohledu ze dne 1. srpna 2017 konstatovalo, že pokyny uložené policejnímu orgánu státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství Brno-venkov byly bezezbytku splněny. Policejní orgán dne 22. prosince 2016 podle §159a odst. 1 trestního řádu věc odložil, neboť dospěl k závěru, že nejde o podezření ze zločinu a ani není na místě věc vyřídit jinak. Podle názoru Krajského státního zastupitelství v Brně policejní orgán své rozhodnutí precizně zdůvodnil, uvedl, z jakých důkazů vycházel, tyto vyhodnotil zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu a tomuto rozhodnutí nelze nic vytknout. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Brno-venkov pak podanou stížnost jako nedůvodnou zamítla a ztotožnila se s právním hodnocením policejního orgánu. K námitce stěžovatelky, že znalci vycházeli ve svých posudcích ze spisového materiálu, ve kterém byly důkazy označené Nejvyšším státním zastupitelstvím v Brně jako nezákonné, Krajské státní zastupitelství v Brně uvedlo, že znalci měli spisový materiál pouze jako jeden z podkladů pro své znalecké zkoumání a jejich závěry ze závěrů z předchozích (stěžovatelkou uváděných jako nezákonných) znaleckých posudků nevycházely a ani je nekonstatují jako důkazy, které by sloužily jako jediný podklad pro jejich závěry. Znalecké zkoumání stěžovatelky bylo policejním orgánem i státní zástupkyní Okresního státního zastupitelství Brně-venkov bráno pouze jako jeden z důkazů, který společně s dalšími provedenými důkazy vedl ke konečnému závěru, který byl prezentován v jejich rozhodnutích.
21. Orgány činné v trestním řízení se zhodnocení provedených důkazů v posuzované věci podrobně věnovaly. Závěry znaleckých posudků i výslechy znalců byly podrobně zhodnoceny v kontextu celého důkazního řízení. Z celkového prověřování, včetně jeho revize, orgány činné v trestním řízení nezjistily žádné indicie, které by podezření ze spáchání zločinu znásilnění a zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podporovaly. Ústavní soud prověřování podezření ze spáchání trestného činu v posuzované věci hodnotí jako velmi důkladné, zcela v souladu se zásadami ovládajícími dokazování v trestním řízení, včetně zásady vyhledávací a zásady zjišťování stavu bez důvodných pochybností
22. Pokud stěžovatelka argumentovala Záznamem o kontrole, provedeném odborem trestního řízení Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, je třeba předně uvést, že byl proveden v trestní věci podezření ze spáchání trestných činů, jichž se měl dopustit I. P. vůči svým nezletilým dětem a nikoliv vůči stěžovatelce. K tomu je třeba připomenout, že trestní věc v části, v níž měla být poškozenou její dcera a pachatelem měl být její bývalý manžel, policejní orgán odložil. Rozhodnutí o odložení bylo doručeno koliznímu opatrovníkovi, který proti němu stížnost nepodal a usnesení tak nabylo právní moci. Následně byla o odložení vyrozuměna stěžovatelka, která se obrátila na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, které její podání posoudilo jako podnět k výkonu dohledu a státní zástupce o něm rozhodl přípisem ze dne 28. srpna 2017 č. j. 1 VZN 239/2014-447. Stěžovatelka proti tomuto vyrozumění podala ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3533/17 odmítnuta jako návrh podaný po zákonem o Ústavním soudu stanovené lhůtě.
23. Ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených usnesení, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud má za to, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí, posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
24. Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu