ECLI:CZ:US:2018:1.US.3252.17.1
sp. zn. I. ÚS 3252/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti STAR EIGHT GROUP LP, se sídlem SUITE 2, 5 St. Vincent Street, EH3 6SW Edinburgh, Skotsko, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem Zlatnická 1582/10, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 1 Nt 6340/2017 ze dne 18. 9. 2017 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 č. j. 1 ZN 2781/2016-199 ze dne 15. 8. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením č. j. 1 ZN 2781/2016-199 ze dne 15. 8. 2017 státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "obvodní státní zastupitelství"), v trestní věci prověřování podezření ze spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zamítl dle §79f odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na v rozhodnutí blíže specifikovaných účtech vedených u České spořitelny, a. s., jejichž majitelkou je stěžovatelka. K zajištění došlo již dříve usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2 oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPA-488630-43/TČ-2016-001192-6 ze dne 9. 2. 2017, a týkalo se peněžních prostředků ve výši 965 004,16 USD, ve výši 264 824,39 USD a ve výši 264 824,39 USD, včetně jejich příslušenství a peněžních prostředků dodatečně na účty došlých.
Proti rozhodnutí obvodního státního zastupitelství podala stěžovatelka stížnost, jež však Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením sp. zn. 1 Nt 6340/2017 ze dne 18. 9. 2017 jako nedůvodnou dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, za užití §146a odst. 2 trestního řádu zamítl.
Stěžovatelka se tedy obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítla nepřiměřenou délku trvání zajištění s tím, že konec není v dohledu. Jelikož trestní řízení v předmětné věci nijak nepokročilo, reálně hrozí, že finanční prostředky budou zajištěny na neomezeně dlouhou dobu. Stěžovatelka vyslovila názor, že další existence zajištění peněžních prostředků je již v rozporu se smyslem a účelem daného institutu. Krom toho tvrdila, že v její věci došlo ke zneužití institutu zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu a obcházení zákona. V této souvislosti poukázala na postup policejního orgánu, který dne 2. 12. 2016 vydal dvě zajišťovací usnesení, která byla zrušena rozhodnutím obvodního soudu ze dne 30. 1. 2017. Již dne 27. 1. 2017 pak vyhotovil třetí, obdobné zajišťovací usnesení, které bylo zrušeno obvodním soudem dne 20. 2. 2017. Poslední zajišťovací usnesení bylo datováno dne 9. 2. 2017. Z výše zmíněného přehledu vyplývá, že policejní orgán nepřípustně vydával zajišťovací příkazy tzv. do zásoby pro případ, že dřívější usnesení budou zrušena, tj. využíval časového rozpětí mezi podáním stížnosti a rozhodnutím soudu o ní. Policejní orgán podle stěžovatelky tímto opakovaně porušil také zásadu ne bis in idem a zákaz litispendence, neboť vystavoval zajišťovací příkazy v době, kdy ve stejné věci bylo přijato jiné zajišťovací usnesení. Stěžovatelka dále poukázala na to, že usnesení ze dne 9. 2. 2017 nesplňuje zákonné požadavky kladené na rozhodnutí a jeho odůvodnění trestním řádem, jakož i judikaturou Ústavního soudu, reprezentovanou např. nálezem sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 či nálezem sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015. Absentuje v něm zejména popis jakéhokoliv jednání, které by vykazovalo znaky trestného činu, natož trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Argumentaci policejního orgánu, že dosud nemá dostatek informací ohledně inkriminovaných plateb, označila stěžovatelka za nepřípadnou. Za nesrozumitelné pak považovala tvrzení, že újma vznikla "veřejnému zájmu". Orgánům činným v trestním řízení stěžovatelka rovněž vytkla, že nepřihlédly k jejímu souhlasu s vrácením sporných peněžních prostředků na bankovní účty, odkud byly zaslány, což již bance oznámila. Závěrem podrobila kritice obvodní soud, který dle jejího mínění překvapivě a bez řádného odůvodnění zamítl její stížnost proti usnesení policejního orgánu o zajištění ze dne 9. 2. 2017, přestože toto rozhodnutí dle stěžovatelky trpělo identickými vadami (celková nepřezkoumatelnost) jako předchozí zrušená zajišťovací usnesení. Při té příležitosti se obvodní soud nevypořádal ani se všemi stížnostními námitkami, jmenovitě s tvrzením o porušení zásady zákazu litispendence.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná závěry své ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do neskončeného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení.
Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i ve vztahu k rozhodování o majetkových zajišťovacích institutech upravených v ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Je primárně na orgánech činných v trestním řízení, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda předmětné zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší ingerovat do takto vymezené pravomoci zmiňovaných orgánů, pokud jejich postupem nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly dotčené orgány při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).
Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení a dospěl k závěru, že obě tato rozhodnutí z ústavněprávního hlediska i z hlediska konfrontace s citovanou judikaturou zdejšího soudu obstojí.
Nutno poznamenat, že většina výhrad stěžovatelky (zneužití zajišťovacího institutu, porušení zásady litispendence, nedostatek odůvodnění, nepřihlédnutí k souhlasu s vrácením peněžních prostředků, překvapivost rozhodnutí a absence reakce na stížnostní námitky) směřuje fakticky proti rozhodnutí policejního orgánu ze dne 9. 2. 2017, kterým bylo zajištění zřízeno, a procesně navazujícímu usnesení obvodního soudu sp. zn. 1 Nt 6307/2017 ze dne 2. 5. 2017. Tyto přitom nejsou předmětem ústavního přezkumu v nyní posuzované věci. Jedná se navíc o opakování argumentace, kterou stěžovatelka uplatnila ve svých předchozích ústavních stížnostech vážícím se k témuž zajištění finančních prostředků, o nichž Ústavní soud rozhodl odmítavými usneseními sp. zn. II. ÚS 1766/17 ze dne 5. 12. 2017 a sp. zn. III. ÚS 2602/17 ze dne 30. 1. 2018, přičemž výše zmíněným námitkám stěžovatelky v nich nepřisvědčil. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat dříve vyřčené, na odůvodnění obou svých rozhodnutí pro stručnost odkazuje.
Jedinou odlišnost oproti věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2602/17 představuje skutečnost, že uplynuly další tři měsíce a zajištění finančních prostředků v době vydání napadených rozhodnutí trvalo celkově již deset měsíců. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že z jeho ustálené judikatury [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015 (N 187/79 SbNU 121)] vyplývá, že o nepřiměřenosti délky zajištění lze v ústavní rovině uvažovat v případech, kdy zajištění trvá alespoň několik let, k čemuž v nyní projednávané věci nedošlo. Nad rámec výše uvedeného pak lze dodat, že obvodní soud se otázkou přiměřenosti délky zajištění zabýval a v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně a přiléhavě popsal důvody, pro něž je další trvání zajištění nezbytné. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud neshledal důvod se od dříve vyslovených závěrů odchýlit.
Zbývá uzavřít, že se stěžovatelce namítané porušení práva na spravedlivý proces, ani jiných základních práv zaručených jí ústavním pořádkem České republiky, prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu