ECLI:CZ:US:2018:1.US.3291.17.1
sp. zn. I. ÚS 3291/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Ladislava Kovaříka a 2) Aleny Kovaříkové, zastoupeni Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou se sídlem Míru 17, Rokycany, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 506/2016-173 ze dne 2. 1. 2017 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3062/2017-204 ze dne 26. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností usilovali stěžovatelé o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého podkladového materiálu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Děčíně č. j. 28 C 80/2012-125 ze dne 19. 8. 2015 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů, jež uplatnili podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), a jejímž prostřednictvím požadovali, aby žalovaná - společnost ČEZ Distribuce, a. s., byla uznána povinnou uzavřít s nimi smlouvu o připojení odběrného místa v P., č. bytu X ve třetím patře domu, původní číslo odběrného místa XX k síti nízkého napětí a na základě této smlouvy připojit dané odběrné místo k distribuční soustavě (výrok I.). Výrokem II. byli stěžovatelé zavázáni k úhradě nákladů řízení ve výši 27 278 Kč.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem č. j. 8 Co 506/2016-173 ze dne 2. 1. 2017 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. potud, že výše nákladů, kterou jsou stěžovatelé povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované činí částku 30 734 Kč, jinak jej ve zbytku tohoto výroku, jakož i ve výroku I. jako věcně správné potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že o žalobě stěžovatelů nelze rozhodovat na základě skutkového stavu k roku 2007, kdy podali u žalované žádost o připojení dotčeného odběrného místa k distribuční soustavě, nýbrž za použití §154 odst. 1 o. s. ř. dle stavu panujícího v době vyhlášení rozhodnutí soudu. S ohledem na uplynulý čas a příslušná ustanovení zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění rozhodném, bylo přitom opětovné připojení odběrného místa stěžovatelů k distribuční soustavě podmíněno předložením revizní zprávy o stavu elektroinstalace odběrného místa, kterýžto požadavek stěžovatelé nesplnili. Oba obecné soudy přihlédly též ke skutečnosti, že odběrné místo je od distribuční soustavy odpojeno od konce roku 2006, tj. devět let, přičemž není zřejmé, jaký je jeho technický stav a zda je způsobilé k připojení, ve světle čehož shledávaly dodržení uvedeného požadavku nezbytným pro zajištění bezpečnosti osob i majetku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojili stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 33 Cdo 3062/2017-204 ze dne 26. 7. 2017 odmítl dle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. V odůvodnění konstatoval, že dovolání neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm stěžovatelé nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti.
Stěžovatelé se s popsaným výsledkem řízení nespokojili. V ústavní stížnosti setrvali na stanovisku, že obecné soudy se v rámci řízení měly zabývat toliko otázkou, zda jejich žádost o uzavření smlouvy a připojení odběrného místa k síti nízkého napětí v době jejího podání splňovala zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatelé vyslovili přesvědčení, že v rozhodné době všechny podmínky dodrželi a mělo jim tak být vyhověno. Pakliže obecné soudy vyžadovaly, aby stěžovatelé doplnili žádost o platnou revizní zprávu a uhradili náklady na připojení odběrného místa, přičemž se jednalo o podmínky, jejichž potřeba vyvstala až dodatečně, vlivem délky soudního řízení, porušily tím jejich ústavně zaručená práva.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s ústavní stížností, shledal, že tato je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, neopodstatněná.
Po prostudování obsahu dovolání, které si od nalézacího soudu vyžádal, se Ústavní soud ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, že stěžovatelé v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti, jak jim ukládá ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. V tomto případě bylo dovolání přípustné dle §237 o. s. ř., přičemž požadované "vymezení", zjednodušeně řečeno, mělo spočívat ve formulování právní otázky významné pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedení, jakým způsobem předmětnou právní otázku řeší judikatura Nejvyššího soudu. Podle citovaného ustanovení je dovolání přípustné, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe Nejvyššího soudu nebo která v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena, případně je Nejvyšším soudem řešena rozdílně (nejednotně). Dovolání je přípustné také tehdy, pokud je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, ovšem tato judikatura by se měla změnit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V projednávané věci je zjevné, že stěžovatelé uvedeným formulačním nárokům nedostáli, jelikož v textu dovolání problematiku jeho přípustnosti zcela pominuli. Reagoval-li Nejvyšší soud na danou situaci tak, že podané dovolání odmítl, což řádně odůvodnil, nelze mu z ústavně právního hlediska nic vytknout (k tomu blíže srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017).
Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a předloženou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3062/2017-204 ze dne 26. 7. 2017, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Ve zbylém rozsahu Ústavní soud návrh posoudil jako nepřípustný.
Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V citovaném ustanovení má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Současně platí, že k věcnému projednání ústavní stížnosti může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel zákonem stanovené prostředky na ochranu svých práv vyčerpal efektivně, tj. procesně správným způsobem, se všemi zákonnými náležitostmi.
V posuzované věci k naplnění dané podmínky zjevně nedošlo, jestliže dovolání stěžovatelů bylo odmítnuto pro vady. Nastalou situaci přitom nelze identifikovat s odmítnutím dovolání jako nepřípustného z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, v jehož důsledku by ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu začala stěžovatelům plynout nová lhůta pro případné podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelé svým nesprávným postupem dovolacímu soudu zvažovat přípustnost dovolání ani neumožnili.
S přihlédnutím k výše řečenému Ústavní soud stížnostní návrh v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 506/2016-173 ze dne 2. 1. 2017 odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu