ECLI:CZ:US:2018:1.US.3323.17.1
sp. zn. I. ÚS 3323/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky ATECHRA, a. s. v likvidaci, se sídlem v Kladně, Pekařská 360/1, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7 2017 č. j. 30 Cdo 4130/2015-483, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2015 č. j. 29 Co 57/2015-444 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 12. 2014 č. j. 10 C 256/2007-409, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se svou ústavní stížností stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na nedotknutelnost vlastnictví zaručené článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na pokojné užívání majetku podle článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivý proces zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a předloženého spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou v řízení před obecnými soudy domáhala proti státu náhrady škody ve výši 160 200 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora. Soudní exekutor provedl dne 8. 11. 2004 dražbu nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky. Podle tvrzení stěžovatelky však dražba neměla proběhnout, neboť pohledávka, pro kterou byla exekuce vedena, byla již v době konání dražby uhrazena. Náhradu škody požaduje stěžovatelka z titulu ztráty vlastnictví k předmětným draženým nemovitostem.
3. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 10. 2002 č. j. Nc 5737/2002-10 byla proti stěžovatelce nařízena exekuce k uspokojení pohledávky ve výši 195 000 Kč s příslušenstvím, jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Martin Růžička, Exekutorský úřad Zlín. Poté, co soudní exekutor zjistil z dostupných zdrojů majetek stěžovatelky (tehdejší povinné), vydal exekuční příkazy prodejem movitých a nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatelky. Soudní exekutor ustanovil soudní znalce k určení ceny postižených nemovitostí a movitých věcí. Na základě znaleckých posudků vydal rozhodnutí o výsledné ceně a nařídil dražbu na den 8. 11. 2004. Usneseními soudního exekutora ze dne 8. 11. 2004 byl udělen příklep vydražitelům k předmětným nemovitostem a movitým věcem. Všechna usnesení o příklepu nabyla právní moci a nebyla zrušena ani změněna pro nezákonnost.
4. Stěžovatelka se žalobou ze dne 7. 11. 2007 domáhala, aby jí byla podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") přiznána náhrada škody ve výši 160 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. Ex 2797/02.
5. Obvodní soud pro Prahu rozsudkem ze dne 9. 12. 2014 č. j. 10 C 256/2007-409 žalobu zamítl v celém rozsahu (výrok I) a uložil stěžovatelce uhradit náhradu nákladů žalované (výrok II) a vedlejšímu účastníku (výrok III). Soud dospěl k závěru, že v daném případě nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Soud po provedeném dokazování vycházel z následujících skutkových zjištění. Soudní exekutor na základě znaleckých posudků vydal rozhodnutí o výsledné ceně předmětných nemovitostí a movitých věcí a nařídil dražbu na den 8. 11. 2004 od 14:00 hodin. Dne 8. 11. 2004 v 11:33 hodin byla složena na účet soudního exekutora částka ve výši 337 602,90 Kč. Jednalo se však pouze o úhradu částečnou, neboť nebyly zcela zaplaceny náklady exekuce. Do zahájení dražby se navíc do exekučního řízení přihlásili věřitelé s pohledávkami v celkové výši 35 587 767, 28 Kč, z toho dvě pohledávky byly zajištěné zástavním právem k draženým nemovitostem. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvádí, že za situace, kdy soudní exekutor zjistil, že povinná vlastní osobní automobil a nemovitosti, na kterých vázlo zástavní právo pro milionové pohledávky, nereaguje na výzvu k určení adresy jejího sídla a uvedení jejího majetku, byl zvolený postup soudního exekutora zcela správný.
6. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2015 č. j. 29 Co 57/2015-444 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelce uhradit náhradu nákladů v odvolacím řízení (výroky II a III). Odvolací soud uvedl, že povinnost soudního exekutora zvoleným způsobem zbytečně neškodit povinnému vychází ze smyslu a cíle exekučního řízení ve spojení se základním právem povinného na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 Listiny. Odvolací soud se však přiklání k závěrům soudu prvního stupně a uvádí, že v posuzovaném případě zvolený postup exekutora (postižení nemovitého a movitého majetku stěžovatelky a jeho dražba dne 8. 11. 2004) nevybočil z rozumných mezí a nenaplnil tak znaky nesprávného úředního postupu ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb.
7. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 7. 2017 č. j. 30 Cdo 4130/2015-483 připustil dovolání, co se týče posouzení otázky přiznání náhrady nákladů soudního řízení exekutorovi, neboť uvedená otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Ve zbylém rozsahu však dovolání odmítl. Nepřípustnost dovolání spatřuje soud jednak v tom, že dovolání směřuje proti výrokům o úhradě nákladů, kterými bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč. Další stěžovatelkou uvedené dovolací důvody taktéž nezakládají jeho přípustnost. Nejvyšší soud zejména poukazuje na fakt, že stěžovatelka v pozici dovolatele vycházela z jiného skutkového zjištění, než jaké bylo učiněno odvolacím soudem. Jak odvolací, tak i dovolací soud dodávají, že stěžovatelčina tvrzená újma spočívající v dražbě předmětných nemovitostí by byla způsobena příklepy udělenými soudním exekutorem, které jsou rozhodnutími, která nebyla zrušena ani změněna pro nezákonnost, a tudíž za jimi způsobenou škodu stát neodpovídá.
II. Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv, které spatřuje v nezákonnosti postupu soudního exekutora, který spočíval především v tom, že proběhla dražba majetku za situace, kdy vymáhaná pohledávka byla již v plném rozsahu své splatnosti uhrazena před konáním dražby a pohledávka nákladů exekuce nebyla v době konání dražby vyčíslena a oznámena povinnému. Nepřípustnost dražby dále stěžovatelka spatřuje v tom, že ostatní věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky v rámci exekučního řízení, nebyli v postavení oprávněných.
9. Stěžovatelka spatřuje vydražení souboru nemovitostí značné majetkové hodnoty pro hodnotově nesrovnatelnou pohledávku (v době konání dražby nesplatnou) jako nepřiměřený zásah do svého majetku.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti, včetně vyčerpání všech dostupných procesních prostředků. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, (N 98/15 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]
12. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uplatňuje v podstatě shodné námitky, které již byly předmětem řízení před civilními soudy. Ústavní soud je přesvědčen, že soud prvního stupně, následně i odvolací a dovolací soud se jimi v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly a dostatečně a podrobně se s nimi vypořádaly. Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutí prvky svévole či přepjatého formalismu. Svá rozhodnutí civilní soudy patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
13. Co se týče námitky, že dražba rozsáhlého majetku stěžovatelky neměla proběhnout, byla dostatečně vypořádána soudem prvního stupně a následně i odvolacím soudem, který uzavřel, že soudní exekutor nebyl povinen ani oprávněn upustit od provedení exekuce, pokud nebyly uhrazeny náklady exekuce. Z ustanovení §46 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, účinného ve znění zákona č. 501/2004 Sb. vyplývá, že exekutor upustí od provedení exekuce jen tehdy, splní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradí náklady exekuce. V projednávaném případě náklady exekuce nebyly v době konání dražby uhrazeny. Dražba nemovitých věcí proběhla dva roky po nařízení exekuce, z jednání stěžovatelky, která nereagovala na výzvy soudního exekutora, taktéž nebylo patrné, že dojde k úspěšnému vymožení povinnosti. Prováděním exekuce prodejem nemovitostí se navíc uspokojuje nejen oprávněný, ale i ostatní věřitelé povinného.
14. K tvrzení o porušení základního práva na ochranu vlastnictví, Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu. Podle ní zásah do práva na ochranu vlastnictví resp. pokojného užívání majetku může být ospravedlněn, prokáže-li se, že byl uskutečněn v "obecném zájmu" a "za podmínek, které stanoví zákon". Kromě toho každý takový zásah musí splňovat i kritérium přiměřenosti, což znamená, že musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno (srov. usnesení ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 247/06).
15. Existenci obecného zájmu Ústavní soud shledává v samotném účelu vykonávacího resp. exekučního řízení, kterým je vynutit splnění povinností, o nichž bylo rozhodnuto v řízení nalézacím. Prakticky se začasté jedná také o ochranu vlastnického práva, v tomto případě však osoby žalobce v civilním řízení (srov. usnesení ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 546/14).
16. Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě obecné soudy vybočily z požadavku zákonnosti, jejich rozhodnutí jsou zákonným podkladem pro zásah do práva stěžovatelky na pokojné užívání majetku. Z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by stěžovatelka byla nucena nést zvláštní a nadměrné břemeno.
17. Co se týče namítané nepřiměřenosti exekuce, lze odkázat na závěry obecných soudů, které se s touto otázkou dostatečně vypořádaly a poukázaly na konkrétní okolnosti, z nichž plyne, že exekuci prodejem nemovitostí v daném případě bylo možné považovat za přiměřenou.
18. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (usnesení ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 3013/16).
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že ve věci stěžovatelky nedošlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, a proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu