ECLI:CZ:US:2018:1.US.3326.17.1
sp. zn. I. ÚS 3326/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly S. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Ester Šamajovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě, Křížkovského 10/617, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2017 č. j. 8 Tdo 930/2017-36, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. února 2017 č. j. 5 To 461/2016-467 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. září 2016 č. j. 10 T 137/2015-426, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 9. 2016 č. j. 10 T 137/2015-426 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) a d) trestního zákoníku, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Poškození byli se svými uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2017 č. j. 5 To 461/2016-467 bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a s přihlédnutím k §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu bylo nově rozhodnuto o stěžovatelčině vině, trestu i náhradě škody s tím, že došlo pouze k dílčí modifikaci skutkové věty a právní kvalifikace zůstala nezměněna. Uložený trest bvl snížen na trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let se zkušební dobou v trvání rovněž 2 (dvou) let. Poškození byli opětovně se svými nároky na náhradu škody (nemajetkové újmy) ve smyslu §229 odst. 1 tr. řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2017 č. j. 8 Tdo 930/2017-36 bylo poté odmítnuto take dovolání stěžovatelky.
2. Skutek, za který byla stěžovatelka odsouzena, spočíval v tom, že nejméně od počátku července roku 2013 do měsíce září roku 2014 jako matka nezletilých dětí Jany, Patrika, Adama, Jiřího a Anny (jedná se o pseudonymy), které měla ve své péči a výchově na území Velké Británie ve městě D., kde pobývala v nepravidelných intervalech, mnohokrát děti nepřiměřeně trestala, a to jednak vulgárními nadávkami a zvláště pak fyzicky, kdy je tahala za vlasy, tloukla jim hlavou o zeď, škrábala je nehty po obličeji nebo po těle, bila je otevřenou dlaní a pěstí do obličeje, břicha a celého těla, kopy nohou do obličeje, břicha a dalších částí těla nebo je bila různými předměty v podobě dřevěné metly, vařečky, kovové naběračky a tyče po různých částech těla, kdy takto nejvíce napadala nezletilé Janu, Patrika a Adama. Takto dětem, vyjma Anny, způsobovala různá zranění v podobě krvácení z nosu či ucha, podlitin, otoků, bolestivosti končetin při pohybu, poranění kůže, která v době dalších útoků nebyla ještě zhojena. Děti rovněž opakovaně ohrožovala kuchyňským nožem, přičemž v jednom případě nezletilého Patrika tímto nožem bodla do zad a způsobila mu povrchové krvácející zranění, dále v jednom případě opět nožem poranila nezletilého Adama v oblasti šourku, a v jednom případě napadla i nezletilou Annu ležící v dětské postýlce, kterou rukou škrtila. Nezletilí se útokům byli nuceni bránit tím, že se před stěžovatelkou zavírali v pokoji anebo utíkali z bytu ven, kde setrvávali i několik hodin, dokud se neuklidnila. Její jednání pociťovaly jako bezcitné, nespravedlivé a žily v neustálém očekávání dalšího konfliktu.
3. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti po rekapitulaci věci zejména uvedla, že kdyby bylo soudní řízení vedeno správně, musely by soudy dospět k náležitým skutkovým zjištěním, odůvodňujícím závěr o tom, že nelze bez důvodných pochybností uzavřít, že se žalovaného jednání dopustila. Podle stěžovatelky bylo naopak vycházeno ze skutkových zjištění, jež nalézací soudy učinily v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování a za současného překročení zákonných ustanovení. Soud prvního stupně závěr o její vině přijal prý primárně na základě výpovědí dětí Jany, Patrika a Adama. Neprováděl současně jejich osobní výslech, nýbrž s odkazem na §102 odst. 2 tr. řádu jejich výpovědi z přípravného řízení přečetl. V tomto směru dále konstatoval, že (stěžovatelkou navrhovaný) osobní výslech dětí neprovedl i vzhledem k názoru soudních znalkyň, přičemž dospěl k závěru, že jejich opětovný výslech a zároveň oživování okolností, které byly předmětem trestního řízení, by mohly vzhledem k jejich věku nepříznivě ovlivnit jejich duševní a mravní vývoj. S tím, že soudy přijaly závěr o její vině primárně na základě výpovědí dětí, stěžovatelka nesouhlasí. Jejich výpovědi hodnotí jako vágní, bez přiměřeného a logicky očekávaného emocionálního doprovodu a bez specifických detailů; bez povšimnutí nelze ponechat ani rozpory v těchto výpovědích, které prý nelze vyhodnotit jako zanedbatelné, zvlášť pokud se jedná o jediné přímé svědky inkriminovaných událostí a tedy jde o důkazy, na nichž se má zakládat (a byl založen) závěr o vině.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
6. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku; jinými slovy, k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje v zásadě jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že skutečné pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces ve svém komplexu byl vskutku nespravedlivý.
7. Žádné pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se případem velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily; přitom podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly. Soud prvního stupně inkriminované výpovědi dětí shledal postačující, věrohodné a žádné zásadní rozpory v nich neshledal. Odvolací soud konstatoval, že v řízení byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu a soud prvního stupně provedl dostatek důkazů potřebných k tomu, aby bylo možné o věci rozhodnout, a to jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní, a to bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. Stěžovatelka byla usvědčena výpověďmi nezletilých dětí Jany, Patrika a Adama, hodnocením jejichž věrohodnosti se zejména soud prvního stupně podrobně a přesvědčivě věnoval, a dále svědků R. K., E. B., M. O., P. S., D. F., I. V. a M. P., rovněž tak znaleckými posudky, jakož i listinnými důkazy. Dle názoru Nejvyššího soudu všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu stěžovatelky spolehlivě vyvracejí. Revizní znalecký posudek soud prvního stupně neprovedl s náležitým odůvodněním, že již zpracované znalecké posudky jsou pro účely trestního řízení dostačující a nový znalecký posudek by vzhledem k delšímu časovému odstupu od událostí, které byly předmětem vyšetřování, nemohl přinést nové závěry.
8. Lze shrnout, že odvolací soud tedy neshledal žádné důvody pro jiné hodnocení důkazů než jak to učinil soud prvního stupně, jenž vycházel při zjišťování skutkového stavu především z výpovědí jednotlivých poškozených; obhajobě stěžovatelky neuvěřil a výpovědi hodnotil jako věrohodné - přitom však tuto věrohodnost ověřoval provedením dalších důkazů. Žádný ze znalců nezjistil u kteréhokoli z poškozených sklony k extrémnímu lhaní, konfabulaci nebo jakoukoli jinou psychickou poruchu, která by vedla k tomu, že nemohou věrně popsat události, kterým byly přítomny.Pokud jde o určité odchylky ve výpovědích, jedná se vzhledem k celku o marginálie, když nezletilí nemuseli těmto pro ně okrajovým záležitostem připisovat takovou důležitost, jakou jim dávala obhajoba.
9. Rovněž výslech nezletilých byl zcela správně uzpůsoben jejich věku, aby byli co nejvíce chráněni před další traumatizací, čemuž byl přizpůsoben i charakter otázek. Nezletilí vypovídali v pro ně velmi citlivé a choulostivé záležitosti, ve které nebylo možno klást takové parametry na formulaci otázek jako v případě zletilých. Opětovný výslech dětí nebyl proveden z toho důvodu, že by znovu vypovídaly o okolnostech případu, jejichž oživování by podle znalců mohlo nepříznivě ovlivňovat jejich duševní vývoj.
10. Ústavní soud konstatuje, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit - bez důvodných pochybností - závěr o vině stěžovatelky, kterou soudy správně dovodily z veškerých okolností konkrétního případu. Ani ve výrocích o trestu soudy nijak nepochybily.
11. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu