ECLI:CZ:US:2018:1.US.3333.17.1
sp. zn. I. ÚS 3333/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Zavaďáka, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Na Zderaze 1275/15, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 17 C 175/2014-85 ze dne 2. 10. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 2/2016-133 ze dne 25. 5. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2345/2017-174 ze dne 25. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces a právo na odškodnění dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatele, jejímž prostřednictvím po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti žádal jednak omluvu a dále zaplacení částky 209 525,40 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení o jeho restitučním nároku.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem č. j. 17 C 175/2014-85 ze dne 2. 10. 2015 ve výroku I. žalobu na zaplacení částky 209 525,40 Kč zamítl, ve výroku II. uložil žalované povinnost učinit písemnou omluvu stěžovateli v předepsaném znění, načež ve výroku III. konstatoval, že délka řízení, zahájeného dne 30. 12. 2005 u Okresního soudu v České Lípě a dále vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 49/2007, a délka řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 65 C 26/2008, byla nepřiměřená a tím došlo k porušení práv stěžovatele na řízení v přiměřené době. Žalovaná byla současně zavázána uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 8 228 Kč (výrok IV.).
K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 69 Co 2/2016-133 ze dne 25. 5. 2016 rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že v předmětných řízeních, jež probíhaly po časový úsek téměř 8 let, došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž stěžovateli vznikla újma, jejíž závažnosti odpovídá přiznání zadostiučinění formou konstatování porušení jeho práva a vyslovení omluvy žalovanou. Obecné soudy přihlédly k tomu, že konečné meritorní rozhodnutí bylo vydáno do tří let od podání žaloby a po zbytek délky řízení byly projednávány již jen stěžovatelem uplatňované mimořádné opravné prostředky (dovolání, žaloba pro zmatečnost) a ústavní stížnosti, které byly v zásadě odmítány pro nepřípustnost či zjevnou bezdůvodnost a které tak na nejistotu stěžovatele o výsledku řízení již neměly významný vliv.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 2345/2017-174 ze dne 25. 7. 2017 odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud, jsa přesvědčen, že omluva nepředstavovala vzhledem k okolnostem adekvátní satisfakci a že tedy nedošlo k řádné kompenzaci vzniklé újmy. Obecné soudy (zejména soud odvolací) dle názoru stěžovatele újmu, jíž utrpěl, nepřípustně bagatelizovaly, čímž mimo jiné zasáhly do jeho práva na zachování lidské důstojnosti. Stěžovatel měl rovněž za to, že došlo k popření jeho legitimního očekávání a práva na rovné zacházení, neboť dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva má být odškodnění poskytováno zásadně v penězích. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, přitom nijak neodůvodnily, v čem měl být případ stěžovatele natolik výjimečný, že nebylo postupováno v souladu s ustálenou praxí. Nejvyššímu soudu stěžovatel krom toho vytkl, že se s dovolací argumentací vypořádal toliko prostřednictvím odkazů na stanoviska a rozhodnutí vydaná v jiných věcech, což dle názoru stěžovatele nenaplňuje požadavek na srozumitelnost, přesvědčivost a přiléhavost odůvodnění soudního rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.
Její jádro spočívá v tvrzení stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho základní práva tím, že mu za zjištěnou nemajetkovou újmu neposkytly zadostiučinění v penězích.
Zde je třeba konstatovat, že Ústavní soud se otázkou kompenzace nemajetkové újmy opakovaně zabýval; základní ústavněprávní východiska k této problematice byla shrnuta např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551). Ze zmíněné judikatury plyne, že zákonná úprava ponechává obecným soudům prostor, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem určily, zda bude postačovat satisfakce nepeněžní povahy, v podobě konstatování porušení práva či povinnosti omluvy, nebo zda je třeba přiznat poškozenému právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Ústavnímu soudu, s ohledem na jeho postavení, pak přísluší "toliko" posoudit, zda obecné soudy své závěry řádně, tj. srozumitelně a logicky zdůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu není Ústavní soud zásadně oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy.
V nyní řešené věci má Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, za to, že obecné soudy dostály požadavkům kladeným na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí a jejich úvahy nijak nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování formy přiměřeného zadostiučinění. Pochybení nebylo shledáno ani na straně dovolacího soudu, který ve svém rozhodnutí řádně rozvedl důvody, pro něž neshledal dovolání stěžovatele přípustným. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo obsah napadených rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Skutečnost, že výsledek řízení neodpovídá představám stěžovatele, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Vzhledem k výše řečenému Ústavní soud tak přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu