ECLI:CZ:US:2018:1.US.3352.17.1
sp. zn. I. ÚS 3352/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Stanislava Ondovčina, t. č. Věznice P. O. BOX 335, Plzeň, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Stárkem, advokátem sídlem Beethovenova 16, Chomutov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 9. 2017 č. j. 7 To 296/2017-55 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 8. 2017 č. j. 5 Nt 1010/2017-41, za účasti Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených usnesení, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu.
Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel (dále též "obviněný") je společně s dalšími osobami stíhán pro skutky kvalifikované jako zvlášť závažné zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchané ve spolupachatelství. Rozhodnutím soudu ze dne 6. 5. 2017 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu, dne 27. 7. 2017 bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z týchž důvodů. Dne 10. 8. 2017 stěžovatel požádal o propuštění z vazby na svobodu s návrhem na přijetí písemného slibu ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Soudkyně Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným usnesením přijatým ve vazebním zasedání žádost zamítla, písemný slib stěžovatele nepřijala a nestanovila nad ním dohled probačního úředníka [§73 odst. 1 písm. c) tr. řádu]. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodnou, neboť se přesvědčil, že oproti rozhodování o vzetí do vazby a dalším ponechání obviněného ve vazbě nenastaly na straně obviněného žádné podstatné změny, které by existenci vazebních důvodů zeslabily či vyloučily. Lze shrnout, že okresní soud i krajský soud potvrdily trvající důvodné podezření, že se obviněný dopustil stíhaného jednání, a vyložily, na základě jakých skutečností lze mít za to, že i nadále trvají důvody vazy útěkové i předstižné. Po uvážení všech okolností dospěly rovněž k závěru, že účelu vazby nelze dosáhnout přijetím náhradních institutů, neboť osoba stěžovatele a charakter a závažnost trestné činnosti, pro kterou je stíhán, nebyly pro soud dostatečnou zárukou, že dodrží stanovená omezení.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že z rozhodnutí krajského soudu nelze seznat, zda soud shledal důvodnou obavu v tom, že uprchne nebo se bude skrývat, či v hrozbě vysokého trestu, kdy sice poukázal na výši způsobené škody, avšak bez dalšího kontextu k předpokládané výši trestu. Stěžovatel s odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, z níž k podpoře své argumentace citoval, závěry krajského soudu o existenci důvodů pro trvání vazby útěkové a předstižné zpochybnil. Podle stěžovatele krajský soud nevzal v potaz právní závěry nálezů Ústavního soudu a s jeho argumentací se nevypořádal. Dle jeho názoru rovněž ze skutečnosti, že je stíhán ve Slovenské republice pro obdobnou trestnou činnost, není možné usuzovat, že je u něho dána vyšší pravděpodobnost k naplnění některého z vazebních důvodů. Ke své osobě uvedl, že je invalidní důchodce s předepsanými měsíčními lékařskými kontrolami a pravidelně užívá množství léků, bez kterých by nebyl schopen života, což dle jeho názoru rovněž vylučuje možnost, že by uprchl nebo se skrýval.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ve své dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně konstatoval, že do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování obecných soudů jako orgánů činných v trestním řízení o vazbě se cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky. Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo jeho zásah, však v posuzované věci neshledal.
Z pohledu dosavadní důkazní situace a jejího hodnocení pro účely posouzení trvání vazby stěžovatele lze odkázat na poměrně podrobně rozvedené důvody, o které okresní soud opřel svůj závěr o tom, že důvody vazby útěkové a předstižné nadále existují. Jejich podrobnější rekapitulaci není třeba na tomto místě opakovat, neboť jsou účastníkům řízení známy. Krajský soud v reakci na stěžovatelovy stížní námitky vyložil, že přetrvávající existence vazebního důvodu podle §67 písm. a) tr. řádu nevychází sama o sobě pouze ze skutečnosti, že obviněný je cizincem (občanem Slovenské republiky) a je ohrožen vysokým trestem (škoda způsobená čtyřmi útoky činí 19 912 732 Kč a stěžovateli hrozí trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 10 let), ale i s přihlédnutím k rozsahu a charakteru trestné činnosti (podvodná kamionová přeprava) spáchané za součinnosti s dalšími osobami, kterou je třeba prošetřit v koordinaci s justičními a policejními orgány Maďarska, kde jsou trestně stíhány další dvě osoby pro obdobnou trestnou činnost a patřící do stejné zločinecké skupiny jako obviněný. Krajský soud s poukazem na nalezené padělané doklady u jednoho ze spoluobviněných potvrdil závěr okresního soudu o přetrvávající důvodné obavě, že by se obviněný mohl skrývat a být nedosažitelný pro orgány činné v trestním řízení. Ve vztahu k vazbě předstižné krajský soud shodně se soudem okresním spatřoval vysoké riziko z opakování trestné činnosti, neboť předmětných útoků se měl stěžovatel dopustit nejen se spolupachateli, kteří jsou rovněž vazebně stíháni, ale i s další dosud neustanovenou osobou, resp. osobami; zmínil i důvodný předpoklad, že si jinak nemajetný stěžovatel opatřoval finanční prostředky na živobytí právě stíhanou trestnou činností.
K poukazům stěžovatele na nálezy Ústavního soudu a kritice krajského soudu, který je dle jeho tvrzení nezohlednil, Ústavní soud uvádí, že již okresní soud v odůvodnění svého usnesení zdůraznil, že "důvody vazby neshledává na základě jednotlivých, obviněným zmíněných skutečností, ale právě naopak v kombinaci s ostatními fakty zjištěnými k osobě obviněného a okolnostmi případu". V posuzované věci má Ústavní soud za to, že okresní soud i krajský soud reflektovaly stěžovatelovu konkrétní situaci, specifika dané věci a ve světle dosavadních poznatků z dosud probíhajícího trestního řízení nepochybily, pokud stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby na svobodu nevyhověly. Odůvodnění napadených usnesení též svědčí o tom, že se soudy obou stupňů náležitě zabývaly všemi relevantními okolnostmi a své závěry přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí byla poznamenána vadami, které byly důvodem kasačních nálezů, na které stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal, naopak, úvahy soudů obou stupňů v jejich souhrnu, jež byly způsobilé založit důvodnou obavu z následků, jimž má útěková a předstižná vazba čelit, považoval za výraz ústavně souladného nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, a proto tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, či práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 1 Listiny nepřisvědčil.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu