ECLI:CZ:US:2018:1.US.3360.17.1
sp. zn. I. ÚS 3360/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Petra Dospíšila, zastoupeného Mgr. et Mgr. Radkou Linhartovou, Ph. D., advokátkou se sídlem Malá 43/6, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Ads 126/2016-40 ze dne 23. 8. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Plzni (dále též "úřad práce") rozhodnutím č. j. 2534/15/PM ze dne 7. 1. 2015 stěžovateli podle §50 a §68 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státní sociální podpoře") odejmul příspěvek na bydlení ode dne 1. 10. 2014. Odvolání stěžovatele Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále též "ministerstvo") svým rozhodnutím č. j. MPSV-UM/1579/15/4S-PZK ze dne 19. 2. 2015 zamítlo a rozhodnutí úřadu práce potvrdilo. Rozhodnutí ministerstva napadl stěžovatel správní žalobou, již Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 16 Ad 15/2015-58 ze dne 30. 3. 2016 zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
Úřad práce v mezidobí vydal další rozhodnutí č. j. 110865/15/PM ze dne 30. 3. 2015, kterým rozhodl podle §62 zákona o státní sociální podpoře o vzniku přeplatku na příspěvku na bydlení přiznaného stěžovateli za měsíc září 2014 ve výši 2 527 Kč a o povinnosti uvedený přeplatek vrátit. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu následně podal stěžovatel odvolání, které ministerstvo svým rozhodnutím č. j. MPSV-UM/6543/15/9S-PZK ze dne 4. 6. 2015 zamítlo a rozhodnutí úřadu práce potvrdilo. Důvodem vydání rozhodnutí o přeplatku bylo zjištění, že v bytě č. X na adrese P., má trvalé bydliště i vlastník této nemovitosti. Tuto skutečnost stěžovatel v žádosti o příspěvek na bydlení podané dne 3. 9. 2014 neuvedl. Dne 10. 12. 2014 podal stěžovatel žádost o vyloučení tohoto vlastníka nemovitosti z okruhu společně posuzovaných osob ode dne 1. 9. 2014. Vzhledem k tomu, že vlastník byt neužíval od 1. 9. 2014, bylo vydáno rozhodnutí o nepřihlížení k této osobě ode dne 1. 12. 2014. Po promítnutí této skutečnosti do žádosti o příspěvek na bydlení a přehodnocení nároku na již vyplacenou dávku za měsíc září 2014 vznikl výše uvedený přeplatek. Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ministerstva zamítl Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 16 Ad 64/2015-36 ze dne 30. 5. 2016. Následnou kasační stížnost pak Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem č. j. 4 Ads 159/2016-28 ze dne 29. 9. 2016.
Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci odejmutí příspěvku na bydlení brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel uvedl, že hlavním předmětem sporu byla otázka, zda pronajímatelka byla osobou společně posuzovanou v řízení o žádosti stěžovatele o příspěvek na bydlení, potažmo zda byl předmětný byt místem hlášeného trvalého pobytu pronajímatelky. Stěžovatel má za to, že ustanovení §10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel uvádí, že místem trvalého pobytu je zvolená adresa objektu, který je označen číslem popisným nebo evidenčním, zapsaná v základním registru obyvatel, kdežto Nejvyšší správní soud chybně dospěl k závěru, že místem hlášeného trvalého pobytu je jen dílčí část objektu k bydlení, kde se pobyt realizuje. Tím došlo v postupu kasačního soudu k rozporu se zásadou vázanosti zákonem. Stěžovatel také namítl, že vzhledem k účelu a smyslu příspěvku je zcela vyloučeno, aby se skrze něj mělo přispívat na pronajímatelku, které v souvislosti s bytem nevznikají náklady, ale příjmy. Z tohoto důvodu zákon dle názoru stěžovatele rozlišuje jednotlivé formy podporovaného bydlení, tj. vlastnické, nájemní a družstevní. Dle napadeného právního názoru Nejvyššího správního soudu má být v tomto případě pronajímatelka považována za další podporovanou osobu v nájemním (jí pronajímaném) bytě. Ani v tomto ohledu nemohou dle stěžovatele závěry napadeného rozsudku obstát v testu racionality a současně se příčí dosavadní judikatuře tohoto soudu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že se všemi nyní vznesenými argumenty stěžovatele se již Ústavní soud vypořádal, a sice v usnesení sp. zn. III. ÚS 3985/16 ze dne 13. 2. 2018, jímž odmítl jako zjevně neopodstatněnou jeho ústavní stížnost směřující proti shora zmíněnému rozsudku kasačního soudu ze dne 29. 9. 2016 ve věci přeplatku na příspěvku na bydlení. Jediným rozdílem je pouze předmět rozhodnutí úřadu práce, tedy v nynějším případě jde o odejmutí příspěvku na bydlení od 1. 10. 2014, zatímco ve věci řešené pod sp. zn. III. ÚS 3985/16 byla předmětem rozhodování správního orgánu právě otázka přeplatku na dříve přiznaném a vyplaceném příspěvku za měsíc září 2014 ve výši 2 527 Kč a jeho vrácení. Podstatné však je, že v obou případech byla rozhodnutí správních orgánů i soudů založena na týchž důvodech, a sice na ustanovení §7 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře, dle něhož platí, že posuzovanými osobami jsou všechny osoby (s výjimkou osob uvedených v §7 odst. 4 téhož zákona, jenž se však na danou věc nevztahuje), které jsou v témže bytě hlášeny k trvalému pobytu, s tím, že se však nevyžaduje podmínka, aby spolu trvale žily a společně uhrazovaly náklady na své potřeby.
Ústavní soud proto jen opakuje, že výklad zastávaný stěžovatelem jde zcela proti smyslu předmětné právní úpravy podle §10 odst. 1 a odst. 6 písm. c) zákona o evidenci obyvatel a je také v rozporu s fakticitou bydlení v České republice, jelikož jednotlivé osoby nežijí (tedy se trvale nezdržují) toliko v dále nevymezených objektech, ale právě v konkrétních bytech nacházejících se v těchto objektech. Ze správního spisu pak Ústavní soud zjistil, že trvalý pobyt pronajímatelky se skutečně vázal právě k předmětné bytové jednotce pronajaté stěžovateli, a proto úřad práce musel aplikovat výše citované ustanovení zákona o státní sociální podpoře, ačkoli pronajímatelka se nadále v bytě nezdržovala (byla ze zákona osobou společně posuzovanou, neboť měla na dané adrese hlášen trvalý pobyt). Zákon o státní sociální podpoře pak vychází z toho, že neužívá-li některá ze společně posuzovaných osob nejméně po dobu tří měsíců prokazatelně byt, může příslušná krajská pobočka úřadu práce rozhodnout, že se k ní při posouzení nároku na příspěvek na bydlení a jeho výši nepřihlíží, přestože je v bytě hlášena k trvalému pobytu (§7 odst. 6). K tomu také v případě stěžovatele došlo. Do uplynutí zákonné tříměsíční lhůty ovšem úřad práce nemohl takové rozhodnutí vydat. V podrobnostech Ústavní soud na odůvodnění svého usnesení sp. zn. III. ÚS 3985/16, které je již stěžovateli známo, zcela odkazuje.
Ústavní soud se rovněž v předchozí věci stěžovatele vypořádal s jeho námitkami ohledně jím tvrzené ústavně nekonformní aplikace právní úpravy společně posuzovaných osob u příspěvku na bydlení. V této souvislosti zdůraznil, že k takto přísně nastaveným pravidlům vedla zákonodárce rozumná snaha zabránit zneužívání pobírání dávek. Po dobu, kdy oprávněná osoba nemůže pobírat příspěvek na bydlení (právě kupříkladu v důsledku plynutí vzpomínané tříměsíční lhůty), může požádat o jinou dávku, a to doplatek na bydlení podle §33 (s vazbou na §8 odst. 2) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi. V tom také Ústavní soud spatřuje z hlediska ústavně garantovaných práv legitimní nástroj pro zajištění práva na bydlení pro osoby nejvíce sociálně potřebné.
Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud odmítl i nynější ústavní stížnost stěžovatele dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 21. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu