ECLI:CZ:US:2018:1.US.338.17.1
sp. zn. I. ÚS 338/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Alešem Dufkem, advokátem, se sídlem Tyršovo nám. 401, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2016 č. j. 32 Cdo 2711/2016-675, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. ledna 2016 č. j. 60 Co 485/2015-584 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. října 2015 č. j. 8 C 127/2009-526, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení a České kanceláře pojistitelů, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. února 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") namítal, že rozhodnutími vydanými v jeho věci byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 8 C 127/2009 vyplývá, že stěžovatel dne 26. října 2007 v 16:53 hod. řídil ve stavu silné opilosti a v době výkonu trestu zákazu řízení motorových vozidel ve Zlíně, v místní části L., vozidlo Porsche 911 SC bez přidělené registrační značky. Stěžovatel nepřizpůsobil rychlost jízdy dopravně technickému stavu komunikace a svým schopnostem a na suchém povrchu vozovky dostal smyk, vyjel přes pravou krajnici na chodník, kde srazil R. V. a M. K. a poté narazil do domu čp. X. V důsledku dopravní nehody utrpěla R. V. rozsáhlá mnohočetná zranění, kterým po převozu do nemocnice téhož dne podlehla. M. K. utrpěla vážná mnohočetná poranění. Vozidlo Porsche nebylo ke dni uvedené dopravní nehody v rozporu se zákonem pojištěno pro případ způsobení škody a poškozeným tak vznikl nárok na plnění z garančního fondu spravovaného Českou kanceláří pojistitelů (dále jen "vedlejší účastník řízení"). Likvidací škodné události byla pověřena Allianz pojišťovna, a. s., která po prošetření uplatněných nároků vyplatila pozůstalým po zemřelé R. V. plnění v celkové výši 1 310 000 Kč. Následně bylo požadováno po stěžovateli zaplacení refundace vyplacené částky spolu s poplatkem za vyřízení případu ve výši 50 000 Kč a zaplacení nákladů právního zastoupení ve výši 11 900 Kč. Celková částka tak činila 1 371 900 Kč.
3. Dne 29. prosince 2008 podal vedlejší účastník řízení k okresnímu soudu žalobu na zaplacení částky 1 371 900 Kč s příslušenstvím. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 7. října 2015 č. j. 8 C 127/2009-526 okresní soud uložil stěžovateli zaplatit částku 1 360 000 Kč s příslušenstvím, co do částky 11 900 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a dále uložil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 204 282,80 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. ledna 2016 č. j. 60 Co 485/2015-584 rozsudek okresního soudu co do uložené povinnosti k zaplacení 1 310 000 Kč potvrdil, v části výroku týkajícího se jistiny 50 000 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu v této části zamítl. Současně krajský soud uložil stěžovateli zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 222 684 Kč.
5. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. listopadu 2016 č. j. 32 Cdo 2711/2016-675 podané dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., z důvodu, že dovolání trpí vadou, neboť stěžovatel v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
6. Stěžovatel rovněž podal ke krajskému soudu dne 8. března 2016 žalobu pro zmatečnost, která směřovala proti rozsudku krajského soudu ze dne 12. ledna 2016 č. j. 60 Co 485/2015-584, k odvolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 17. července 2017 č. j. 60 Co 485/2015-749, kterým bylo řízení o žalobě pro zmatečnost zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 7. listopadu 2017 č. j. 5 Co 23/2017-792 napadené usnesení krajského soudu potvrdil. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl stěžovatel dovoláním. Krajský soud podané dovolání odmítl usnesením ze dne 14. března 2018 č. j. 60 Co 485/2015-829, neboť bylo podáno po lhůtě k jeho podání určené.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vzhledem k obsáhlosti celé kauzy se zaměřil pouze na dvě porušení svých základních práv, ke kterým v průběhu řízení došlo, a to jednak, že při vydání rozsudku soudu prvního stupně soud nedostál své poučovací povinnosti a odňal stěžovateli právo na spravedlivý proces, a dále namítal porušení ústavního práva na zákonného soudce.
8. Pokud jde o první námitku, stěžovatel vytýkal okresnímu soudu, že dne 7. října 2015 rozhodl ve věci samé bez přítomnosti stěžovatele, přičemž ho o této možnosti řádně nepoučil.
9. Druhým důvodem je porušení práva na zákonného soudce, když obecné soudy zcela pominuly důležitost otázky interpretace komunitárního práva.
10. Stěžovatel dále namítal, že krajský soud rozhodl, přestože namítal nedostatek podmínek řízení, neboť je dána překážka věci rozsouzené, když o náhradě škody bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. září 2010 č. j. 24 C 76/2009-61, který nabyl právní moci. V tomto řízení byla příbuzným R. V. přiznána náhrada za nemajetkovou újmu, kterou jim stěžovatel způsobil v souvislosti s dopravní nehodou a jejím usmrcením, a to ve výši 500 000 Kč každému z pozůstalých. Krajský soud měl za to, že už na základě takto uplatněných tvrzení lze věc posoudit, neboť je zcela zřejmé, že překážka věci rozsouzené není dána.
11. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že při posuzování jeho věci nevolil vůči stěžovateli vstřícnější postup k jeho právu na soudní ochranu, respektive právu na přístup k soudu. Podle názoru stěžovatele odmítnutí dovolání pro nedostatek náležitostí znamená nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritorního přezkumu dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
13. Stěžovatel v závěrečném petitu sice napadá pouze rozhodnutí krajského soudu, avšak z obsahu ústavní stížnosti plyne i polemika se závěry a postupy okresního soudu a Nejvyššího soudu. Z tohoto důvodu Ústavní soud přistoupil k přezkumu nejen rozhodnutí krajského soudu, ale též rozhodnutí okresního soudu a Nejvyššího soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
16. V posuzovaném případě Ústavní soud žádná výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
17. Námitky, které stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil, jsou obdobné, jako námitky uplatněné v podaném odvolání a dovolání. Krajský soud se s nimi řádně vypořádal v odůvodnění svého rozsudku, zejména co do námitky, že stěžovatel není ve věci pasivně legitimován a náhrada má být uplatněna proti vlastníku či provozovateli vozidla, dále že soud prvního stupně rozhodl bez jeho účasti na jednání, nebo ohledně tvrzení, že je dána překážka věci rozsouzené.
18. Stěžovatel dále v podaném dovolání i v ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy se nevyrovnaly s jeho námitkami na podřízenost věci evropskému právu, když se nevypořádaly s odkazem stěžovatele na evropské normy. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že sice ve svém dovolání návrh na vznesení předběžné otázky k Soudnímu dvoru Evropské unie neuplatnil, ale z důvodu zachování principu právní ochrany k ní směřoval. Stěžovatel tvrdil, že ústavní právo na zákonného soudce může být porušeno odmítnutím povinného soudu položit předběžnou otázku, přičemž předmět sporu je spojen s otázkou náležité interpretace komunitárního práva a vzniká povinnost národního soudce položit předběžnou otázku přímo na základě čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství. K tomu Ústavní soud připomíná, že k porušení procesních práv garantovaných ústavním pořádkem dojde v případě nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru pouze tehdy, pokud obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, či pokud je spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, nevysvětlí, proč otázku nepoložily. Na úrovni českého ústavního pořádku přitom obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie. K tomu Soudní dvůr má v rámci řízení o předběžné otázce ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie pravomoc rozhodovat pouze o výkladu a platnosti unijního práva; nemůže posuzovat soulad ustanovení vnitrostátních právních předpisů s unijním právem. Za situace, kdy stěžovatel příslušnou otázku nevznesl a v podaném dovolání, které bylo navíc odmítnuto, k ní pouze směřoval, není úkolem Ústavního soudu zkoumat, zda ve věci vydaná rozhodnutí obstojí s ohledem na standardy plynoucí z unijního práva; ve vztahu ke standardům plynoucím z ústavního pořádku však napadená rozhodnutí nepochybně obstojí (srov. nález ze dne 11. června 2018 sp. zn. I. ÚS 1434/17 a usnesení ze dne 13. července 2018 sp. zn. I. ÚS 2787/17).
19. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. K tomu nad rámec posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšší soud dodal, že stěžovatel při argumentaci judikatorními závěry Ústavního soudu přehlédl, že oproti případům v nich posuzovaným, se v této věci uplatní §24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném od 29. srpna 2005 do 31. prosince 2007, v němž byl okruh osob, vůči nimž má vedlejší účastník řízení postižní právo, oproti předchozí právní úpravě precizován, a to tak, že je zde výslovně uveden též řidič nepojištěného vozidla, pokud za škodu hrazenou z garančního fondu odpovídá.
20. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
21. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu