ECLI:CZ:US:2018:1.US.34.18.1
sp. zn. I. ÚS 34/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Libuše Krafft, advokátky, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2017 č. j. 20 Co 277/2016-374 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017 č. j. 30 Cdo 1198/2017-368, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že "věc se vrací Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o náhradě nákladů za řízení vedené pod sp. zn. 30 Cdo 1198/2017 před Nejvyšším soudem."
Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 12. 2015 č. j. 19 C 44/011-259 zamítl žaloby, jimiž se stěžovatelka domáhala určení, že předmětné nemovitosti netvoří samostatnou jednotku, že katastrální zápis této jednotky se ruší a vlastníkem označené nebytové jednotky s předmětným spoluvlastnickým podílem na specifikovaných společných částech je žalovaný 2). Dále soud prvního stupně rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 57 596,- Kč a že ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovaným 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2016 č. j. 20 Co 277/2016-327 zamítl předmětný návrh stěžovatelky na změnu žaloby (výrok I.), dále zamítl její návrh na přerušení řízení (výrok II.), řízení o jejím odvolání proti meritornímu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok III.), rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku II. a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a žalovaným 2) potvrdil (výrok IV.), výrok o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a žalovanou 1) změnil tak, že se žalované 1) náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V.), a dále rozhodl, že se žalovaným nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení (výrok VI.).
Proti nákladovým výrokům V. a VI. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2016 č. j. 20 Co 277/2016-327 v nákladových výrocích V. a VI. a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze poté napadeným usnesením rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a žalovanou 1) mění tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů řízení 24 780,50 Kč (výrok I.), na náhradu nákladů řízení odvolacího 12 342 Kč a na náhradu nákladů dovolacího řízení 3 948 Kč (výrok II.).
Posledně dvě uvedená rozhodnutí stěžovatelka napadá ústavní stížností, v níž polemizuje s rozhodnutím Městského soudu v Praze o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka považuje za extrémní nespravedlnost, že odvolací soud neposoudil její nárok na náhradu nákladů řízení ve vztahu k žalované 1) podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř., věta druhá a nepřiznal náhradu nákladů stěžovatelce. Na podporu svého tvrzení stěžovatelka podrobně rekapituluje řízení před obecnými soudy a předkládá argumenty, které mají svědčit o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 6. 10. 2016 č. j. 20 Co 277/2016-327 bylo nesprávné, a že v daném případě byly dány předpoklady pro aplikaci §150 o. s. ř. Stěžovatelka nesouhlasí také s výší nákladů řízení ze strany žalované 1) a tvrdí, že byly nižší, resp. že vzhledem k nepoctivému vyčíslení náhrady nákladů řízení došlo k obejití §238 odst. 2 písm. c) za účelem přijetí dovolání Nejvyšším soudem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný, zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednáíní není Ústavní soud příslušný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve uvádí, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrácena k dalšímu řízení, se jedná o návrh nepřípustný, neboť v tomto rozsahu není napadeno pravomocné (konečné) rozhodnutí soudu a nebyly tak splněny předpoklady pro projednání návrhu ve smyslu §42 odst. 1 a 2 §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu k napadenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, přitom nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 638/17, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. V projednávané věci důvod ke kasaci napadených rozhodnutí neshledal.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením, že odvolací soud se v případě rozhodnutí o nákladech řízení dopustil extrémní nespravedlnosti vůči stěžovatelce. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud své rozhodnutí řádně a dostatečně odůvodnil. Při zvažování aplikace ustanovení §150 o. s. ř. vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu a konstatoval, že ve věci nejsou dány důvody pro odepření náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalované 1), která má podle §142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dovolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí k této otázce mj. uvedl, že odvolací soud své (původní) rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (prvoinstančního i odvolacího) založil pouze na okolnosti, že "žaloba musela být zamítnuta z důvodu změny vlastnictví ke sporné věci v důsledku držby, k níž došlo v průběhu řízení, a že žalobkyně se stěží mohla v nastalé situaci správně zorientovat...", aniž ovšem dostatečně zohlednil konkrétní okolnosti daného případu. Dovolací soud také konstatoval, že z obsahu spisu nevyplývá, že by odvolací soud zajistil dovolatelce (žalované 1) patřičný procesní prostor, aby se k odvolacímu soudem uvažovanému moderačnímu právu mohla vyjádřit ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Odvolací soud v napadeném usnesení také řádně odůvodnil změnu výše náhrady nákladů řízení mezi stěžovatelkou a první žalovanou. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolacího a dovolacího postupoval odvolací soud podle §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. a §243g odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jakkoliv lze chápat, že stěžovatelka ze svého subjektivního hlediska vnímá výsledek sporu jako nespravedlivý, úkolem Ústavního soudu je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (srov. sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru Ústavní soud nemá důvod závěry soudů zpochybňovat. Je především na každé ze sporných stran pečlivě zvážit, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat, přičemž je nutné poměřovat i možné riziko uložení povinnosti platit náhradu nákladů řízení s pouze subjektivně předpokládanou možností úspěchu v soudním řízení.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Pokud jde o návrh, aby Ústavní soud rozhodl, že se věc vrací Městskému soudu v Praze k rozhodnutí, Ústavní soud ho odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e), §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu