ECLI:CZ:US:2018:1.US.3426.18.1
sp. zn. I. ÚS 3426/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti M - KOVO s. r. o., IČO 25515799, sídlem v Rantířově 143, zastoupené Mgr. Petrou Vráblikovou, advokátkou se sídlem v Letech, Karlštejnská 518, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 264/2017-174 ze dne 25. července 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) Krajského úřadu Kraje Vysočina, sídlem v Jihlavě, Žižkova 57, 2) obce Rantířova, sídlem v Rantířov 78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka získala ve stavebním řízení dodatečné stavební povolení na stavbu linky alkalického zinkování a černění a stavbu zneškodňovací stanice odpadních vod. K žalobě vedlejší účastnice 2) Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 30 A 116/2017-346 ze dne 12. 10. 2017 zrušil rozhodnutí vydaná ve stavebním řízení s tím, že ve stavebním řízení nebyla stavba dostatečně vymezena a že stavba je zcela novým záměrem, který je v rozporu s územním plánem obce Rantířov. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky a vedlejšího účastníka řízení 1) zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem krajského soudu o rozporu dodatečně povolované stavby s územním plánem.
2. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že krajský soud zrušil rozhodnutí o dodatečném povolení stavby postupem, při němž prakticky nahradil činnost správního orgánu, a to včetně zjišťování skutkového stavu a jeho právního hodnocení. Tím došlo k porušení dělby moci mezi moc soudní a moc výkonnou. Krajský soud také vyšel z extenzivního oprávnění obce vykládat svůj územní plán. To vše za stavu, kdy v řízení stěžovatelka vše řádně doložila a namítaná újma na životním prostředí nebyla nijak konkretizována. Nejvyšší správní soud pak tento zásadně vadný postup krajského soudu akceptoval.
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Subsidiaritu ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení je třeba chápat nejen ve formálním, ale též v materiálním smyslu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Ústavní stížností se tudíž zásadně lze domáhat ochrany jen proti rozhodnutím konečným, nikoliv dílčím (procesním) rozhodnutím.
5. Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. Vázanost právním názorem instančně vyššího soudu nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
6. Je pravda, že právní názor správních soudů stěžovatelka nejspíše nebude moci v dalším řízení zvrátit. To plyne z kombinace závaznosti právního názoru soudu pro správní orgány [§78 odst. 5 ve spoj. s §110 odst. 2 písm. a) soudního řádu správního] a předmětu případného dalšího řízení před správními soudy, které by mohlo být zahájeno po vydání nového správního rozhodnutí. V tomto řízení se totiž krajský soud může zásadně zabývat toliko posouzením toho, zda žalovaný správní orgán závazný názor soudu respektoval či nikoliv (srov. již rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 7 A 57/99-36 ze dne 24. 11. 2000, č. 861/2001 SJS, či rozsudek NSS č. j. 2 Ads 16/2003-56 ze dne 18. 6. 2004, č. 352/2004 Sb. NSS). V dalším řízení před správními orgány a soudy může být závaznost právního názoru prolomena jen v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů (srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 9 Afs 59/2007-56 ze dne 8. 7. 2008, č. 1723/2008 Sb. NSS). Ani tato skutečnost však nemůže založit přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí.
7. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelce stále může být poskytnuta ochrana jejích ústavně zaručených hmotných práv ve stavebním řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných či jiných prostředcích ochrany práva, které jí zákon poskytuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3180/10 ze dne 22. 6. 2011). Nejde přitom o situaci, v níž by otázky rozhodné pro posouzení vlastní věci - možnost vydání dodatečného stavebního povolení - nebyly v dalším řízení již vůbec řešeny [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995 (N 55/4 SbNU 67) či sp. zn. I. ÚS 946/16 ze dne 30. 5. 2018, odst. 15-19]. Ústavní stížnost je tedy předčasná, resp. nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
8. Stěžovatelka se může bránit ústavní stížností zejména proti konečnému rozhodnutí v souzené věci. Samotné kasační rozhodnutí krajského soudu se může stát předmětem přezkumu za předpokladu, že byly vyčerpány prostředky, které měla stěžovatelka k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci jí nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jejího práva [srov. odst. 28-30 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), odst. 33-39 nálezu sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373), a také odst. 26-30 nálezu sp. zn. II. ÚS 2429/12 ze dne 6. 6. 2013 (N 101/69 SbNU 675)].
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) ve spoj. s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2018
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj