ECLI:CZ:US:2018:1.US.3439.16.1
sp. zn. I. ÚS 3439/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem Patočkova 1471/77, Praha 6, IČ: 25610619, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 252/2015-509 ze dne 6. 10. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 659/2016-533 ze dne 11. 7. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zasaženo do jejího vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny.
Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení o žalobě stěžovatelky proti žalované Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR (dále jen "vedlejší účastnice"), jejímž prostřednictvím se domáhala určení, že Smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče č. 1HOCA00010 (dále jen "Smlouva"), uzavřená mezi ní a vedlejší účastnicí dne 17. 12. 2007, i po datu 31. 5. 2013 nadále trvá. Spor byl veden ohledně platnosti výpovědi ze Smlouvy, kterou dne 20. 12. 2012 podala vedlejší účastnice s odkazem na čl. VIII písm. b) bod 8 Smlouvy, jenž zakotvoval možnost ukončit smluvní vztah výpovědí, jestliže v důsledku závažných okolností nelze rozumně očekávat další plnění ze Smlouvy, a to v případě, že zdravotnické zařízení neposkytne nezbytnou součinnost k výkonu kontrolní činnosti prováděné vedlejší účastnicí.
Obecné soudy ve věci rozhodovaly opakovaně. V pořadí první rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "obvodní soud") č. j. 11 C 19/2013-404 ze dne 26. 6. 2014, který žalobě stěžovatelky vyhověl, byl k odvolání vedlejší účastnice zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") č. j. 35 Co 391/2014-434 ze dne 25. 11. 2014. Odvolací soud dospěl, na rozdíl od obvodního soudu, k závěru, že stěžovatelka byla povinna poskytnout součinnost vedlejší účastnici při výkonu kontroly dne 19. 12. 2012 bez ohledu na to, zda kontrola byla nařízena k tomu oprávněnou osobou. Na základě skutkových zjištění, podle nichž zmíněného dne zaměstnankyně stěžovatelky odmítly předložit revizním pracovníkům vedlejší účastnice požadovanou zdravotnickou a firemní dokumentaci s odůvodněním, že k tomu nejsou oprávněny ani pověřeny, městský soud posléze naznal, že základní důvod výpovědi, spočívající v neposkytnutí nezbytné součinnosti při kontrolní činnosti prováděné vedlejší účastnicí, byl naplněn. Zbývalo podle městského soudu posoudit, zda byla splněna i druhá podmínka výpovědi, dle které "v důsledku závažných okolností nelze rozumně očekávat další splnění smlouvy". V tomto směru bylo soudu prvního stupně uloženo, aby se zabýval tvrzením vedlejší účastnice, že stěžovatelka při poskytování domácí zdravotní péče překračuje teritoriální rámec Smlouvy, a aby soud zhodnotil závažnost tohoto pochybení.
Po novém projednání věci a doplnění dokazování obvodní soud vydal rozsudek č. j. 11 C 19/2013-476 ze dne 28. 4. 2015, jímž žalobě stěžovatelky opětovně vyhověl. Jeho rozhodnutí nicméně k odvolání vedlejší účastnice městský soud napadeným rozsudkem č. j. 35 Co 252/2015-509 ze dne 6. 10. 2015 změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok I.). Stěžovatelce byla současně uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 79 924 Kč (výrok II.).
Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, považoval za prokázané, že stěžovatelka v průběhu platnosti Smlouvy poskytovala zdravotní péči pojištěncům vedlejší účastnice nejen v rozsahu mezi stranami dohodnutém, tj. prostřednictvím svých dvou ve Smlouvě výslovně uvedených zdravotnických zařízení se sídlem v Praze a v Kladně, ale i prostřednictvím dalších svých zdravotnických zařízení mimo smluvní území Prahy a Středočeského kraje, přičemž veškerou zdravotní péči účtovala vedlejší účastnici, jako by byla poskytována smluvními zařízeními (finanční plnění za péči poskytovanou nad rámec smlouvy se pohybovalo v rozpětí 21,99 % až 47,44 % z celkové měsíční fakturace). Ačkoliv vedlejší účastnice stěžovatelku upozornila na její neoprávněné jednání, tato setrvala na stanovisku, že její postup je správný a odmítala pochybení řešit. S ohledem na závažnost situace a neschopnost účastníků dospět ke smírnému řešení věci, v důsledku čehož se nedá rozumně očekávat, že Smlouva bude nadále plněna v souladu s jejím účelem, odvolací soud uzavřel, že nelze na vedlejší účastnici požadovat, aby počínání stěžovatelky tolerovala a aby ve smluvním vztahu pokračovala.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dále dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením č. j. 23 Cdo 659/2016-533 ze dne 11. 7. 2016 odmítl jako nepřípustné. K dovolací argumentaci stěžovatelky poznamenal, že je založena na jejích vlastních skutkových závěrech, odlišných od závěrů odvolacího soudu.
Stěžovatelka se s popsaným výsledkem řízení nespokojila, pročež se obrátila na Ústavní soud. V ústavní stížnosti namítala, že závěr odvolacího soudu, podle něhož "v důsledku závažných okolností nelze nadále rozumně očekávat další plnění smlouvy", představoval z hlediska dosavadního průběhu řízení novum, k němuž jí nebylo umožněno se vyjádřit, neboť se o něm dozvěděla až z odůvodnění napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu bylo rozhodnutí odvolacího soudu pro stěžovatelku "překvapivé" a znemožnilo jí, aby v řízení mohla uplatnit argumenty a důkazy na svou obranu, čímž došlo k porušení principů spravedlivého procesu. Stěžovatelka měla dále za to, že uvedený závěr nemůže obstát ani věcně, a to zejména v kontextu předchozího dlouhodobého bezproblémového průběhu smluvního vztahu mezi ní a vedlejší účastnicí, z něhož "kontrola", vykonaná v prosinci roku 2012, byla co do rozsahu i způsobu provedení zjevným excesem, motivovaným snahou dosáhnout jednostranného ukončení smluvního vztahu. Dle stěžovatelky nebylo možno akceptovat ani argumentaci odvolacího soudu, že o nemožnosti budoucího řádného plnění Smlouvy svědčí neschopnost účastníků dohodnout se na její teritoriální působnosti. Stěžovatelka v této souvislosti poukázala na skutečnost, že otázka teritoriální působnosti nebyla v projednávané věci předmětem řízení a vzhledem k platné právní úpravě ani nebyla pro uzavření a trvání smluvního vztahu relevantní. Další pochybení spatřovala stěžovatelka na straně Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání pro údajné vady, ačkoliv toto splňovalo veškeré zákonné náležitosti. Stěžovatelka zdůraznila, že v dovolání nekonstruovala vlastní skutkové závěry, jak mylně dovozoval Nejvyšší soud, nýbrž formulovala právní otázky, které dosud nebyly judikatorně řešeny a které mají pro poskytování hrazených zdravotních služeb občanům zásadní význam. Pakliže Nejvyšší soud za těchto okolností dovolání odmítl, nejenže rezignoval na svou roli sjednocovatele judikatury, nýbrž se dopustil i ústavně nepřípustné svévole. Kromě toho došlo rovněž k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť stěžovatelka se k argumentaci odvolacího soudu, vzhledem k její překvapivosti, mohla vyjádřit až v dovolání, jímž se však Nejvyšší soud věcně nezabýval. Podanou ústavní stížnost stěžovatelka pak zakončila kritikou odvolacího soudu za to, že ji zavázal k úhradě nákladů řízení, aniž by se nejprve vypořádal s otázkou, zda náklady vedlejší účastnice na právní zastoupení lze považovat za účelně vynaložené, a to zejména s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 a na něj navazující judikaturu.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelky i obsah přiloženého spisového materiálu, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní. Její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Pochybení podobného charakteru Ústavní soud v nyní projednávané věci přitom nezjistil. Jak bylo ověřeno, odvolací soud se uplatněným nárokem zevrubně zabýval, přičemž logicky a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů přistoupil ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu stěžovatelky zamítl. Skutková zjištění korespondují s provedenými důkazy, a pokud jde o jejich hodnocení, je nutno konstatovat, že bylo postupováno v souladu s ustanovením §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Rovněž právní závěry městského soudu ve věci učiněné jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) a nevykazují znaky protiústavnosti. Ústavnímu soudu je tak nepříslušelo jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že se stěžovatelka s úvahami odvolacího soudu neztotožňuje, k porušení jejích ústavně zaručených práv vést nemůže.
Ústavní soud současně nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky o "překvapivosti" rozsudku městského soudu. V projednávané věci z obsahu připojeného spisového materiálu vyplývá, že právní názor, který odvolací soud zaujal v napadeném rozhodnutí, nebyl pro stěžovatelku ničím novým. Otázka, zda byly naplněny předpoklady výpovědi Smlouvy, jmenovitě zejména podmínka, dle které "v důsledku závažných okolností nelze nadále rozumně očekávat další plnění smlouvy", byla vedlejší účastnicí nastolena na počátku řízení před soudem prvního stupně (srov. vyjádření k žalobě ze dne 29. 4. 2013, založené na č. l. 29 až 33) a v průběhu celého řízení opakovaně předkládána v jejích podáních. V přípise ze dne 7. 10. 2013 (č. l. 219 spisu) pak vedlejší účastnice výslovně upozornila na skutečnost, že předmětná podmínka nemá být posuzována ve spojení s konkrétním výpovědním důvodem, jímž bylo neposkytnutí součinnosti k výkonu kontrolní činnosti, nýbrž samostatně vedle tohoto výpovědního důvodu. K právnímu názoru vedlejší účastnice se ve svém prvním rozhodnutí přiklonil i odvolací soud, když v usnesení č. j. 35 Co 391/2014-434 ze dne 25. 11. 2014 uložil soudu prvního stupně, aby se existencí této podmínky zabýval. Z řečeného je patrné, že stěžovatelka byla již značnou dobu před vydáním v pořadí druhého rozhodnutí odvolacího soudu, které označila za nepředvídatelné, seznámena s jeho právním náhledem na věc. Rovněž skutečnost, že vedlejší účastnice věcně spatřovala naplnění uvedené podmínky v poskytování zdravotní péče mimo sjednané území, byla stěžovatelce známa již od prvotního vyjádření vedlejší účastnice k podané žalobě. Stěžovatelka tedy zjevně měla v řízení vytvořen dostatečný prostor pro to, aby na procesní obranu vedlejší účastnice, resp. na právní názor odvolacího soudu argumentačně reagovala, případně aby soudu navrhla provedení dalších důkazů. Za daných okolností nelze tudíž napadené rozhodnutí městského soudu považovat za "překvapivé" ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu a nebylo možno ani v této souvislosti dovodit porušení principů spravedlivého procesu, včetně zásady dvojinstančnosti rozhodování.
Ústavní soud nesdílí též výhrady stěžovatelky vůči usnesení Nejvyššího soudu, resp. v něm provedeném zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Je na místě připomenout, že s ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud řádně objasnil, proč dovolání odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Námitkou neúčelnosti nákladů vynaložených vedlejší účastnicí na právní zastoupení se Ústavní soud nezabýval. Stěžovatelka ji neuplatnila v podaném dovolání, a tedy nevyčerpala veškeré opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To má za následek, že v řízení před Ústavním soudem k její argumentaci nemůže být přihlíženo.
Zbývá uzavřít, že stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených práv neprokázala. Ústavní soud proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu