ECLI:CZ:US:2018:1.US.345.18.1
sp. zn. I. ÚS 345/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Anny Hrubé a Jaromíra Hrubého, zastoupených Mgr. Jitkou Kocourkovou, advokátkou se sídlem Nádražní 329, Česká Třebová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2017 č. j. 26 Cdo 3563/2017-332 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 14. 2. 2017 č. j. 22 Co 420/2016-294, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelé navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 1. 7. 2016 č. j. 11 C 111/2011-259 určil, že povinnost žalovaných (stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 3. 2004 č. j. 5 C 57/2003-36 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 7. 2004 č. j. 19 Co 260/2004-65) společně vyklidit tam blíže specifikovanou stavební parcelu a přízemí domu s příslušenstvím není vázána na podmínku zajištění náhradního bytu ani ubytování a žalovaní jsou je povinni společně vyklidit do 30 dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích napadeným rozsudkem změnil citovaný rozsudek okresního soudu tak, že předmětnou žalobu na určení zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podrobně poukázal na to, že z rozhodnutí okresního soudu není zřejmé, v čem spatřuje takovou podstatnou změnu poměrů, která nastala po vyhlášení původního rozhodnutí soudu. Okresní soud nedovodil, že by stěžovatelé žalovaným poskytli odpovídající bytovou náhradu, když jim pouze zaslali nekonkretizované nabídky realitních kanceláří. Za této situace nelze považovat za změnu poměrů a za rozpor s dobrými mravy stěžovateli uváděnou zásadní změnu na realitním trhu, když navíc toto tvrzení nemá oporu v provedeném dokazování okresního soudu, ani v důsledku stavebnětechnického stavu domu či neplacení úhrad za užívání domu žalovanými, resp. výši těchto úhrad. Odvolací soud proto uzavřel, že stěžovatelé neprokázali takovou změnu poměrů, která by mohla vést k závěru, že je namístě určit, že povinnost žalovaných vyklidit nemovitost není vázána na zajištění náhradního bytu.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §237 a §243c odst. 1 věta první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl, neboť závěr odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod se od něj odchýlit. V prvé řadě zdůraznil, že stěžovatelé uplatňují jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., nevymezují ani řádně právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu; odkazují sice na judikaturu dovolacího soudu, ta však není ve vztahu k souzené věci přiléhavá. Nejvyšší soud připomněl obsah napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že odvolací soud se otázkou změny poměrů zabýval, vypořádal se všemi skutečnostmi, v nichž stěžovatelé spatřovali podstatné změny okolností, a jeho závěry nelze považovat za nepřiměřené; v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek sp. zn. 26 Cdo 2354/2010) je i závěr, že pouhé oznámení o zajištění náhradního bytu (zaslání výčtu možných nabídek) nelze považovat za řádné splnění povinnosti zajištění náhradního bytu. Dovolací soud konečně uvedl, že stěžovatelé sice napadli všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výroky, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadají zjevně jen proto, že jde o výroky akcesorické. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, ani údaj o tom, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237-238a o. s. ř.), jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.).
III
Stěžovatelé v ústavní stížnosti v prvé řadě shrnuli dosavadní procesní vývoj a argumentaci příslušných soudů. Poukázali na zásadní opodstatnění ústavní stížnosti, neboť v souzené věci jejich vlastnické právo nepožívá ústavně právní ochrany, postrádá pro ně smysl a ztrácí význam. V této souvislosti připomněli specifičnost souzené věci spočívající především v chování žalovaných. Trvání soudů na realizaci požadavku zajištění náhradního bytu nebo ubytování následně vede k nepřiměřené tvrdosti a příčí se požadavkům řádně vedeného procesu a ekvity.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; krajský soud i Nejvyšší soud aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud poukazuje na to, že v napadených rozhodnutích civilní soudy zřetelně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z pohledu všemi soudy uvedených konstatování se argumentace stěžovatelů nutně jeví jen zdánlivě (poukazy na rozpor s dobrými mravy) jako adekvátní. O tom vypovídá opakující se argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí civilních soudů i s relevantním právním posouzením věci. Ústavní soud připomíná nepřiléhavost argumentace stěžovatelů, kteří spíše licitují s tím, co by žalovaní za takové či jiné situace dělali či nedělali (vystěhovali se nebo se nevystěhovali), zatímco odvolací soud jasně uvedl, že v případě zajištění odpovídající bytové náhrady a její odmítnutí žalovanými by mohlo vést k jasným následným krokům spočívajícím v případné exekuci a vymáhání vynaložených nákladů. Ústavní soud nemá k argumentaci Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích co dodat, neboť vypovídá o náležitém právním posouzení věci.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v jasné (a z povahy věci objektivně stručné) argumentaci Nejvyššího soudu. Nejvyšším soudem připomenutá judikatura je ve vztahu k předmětné právní otázce náležitá. Ústavní soud dále připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je adekvátní.
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Odvolací i dovolací soudy věci věnovaly náležitou pozornost (odvolací soud ostatně ve věci rozhodoval již podruhé); oba soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu