ECLI:CZ:US:2018:1.US.3499.17.1
sp. zn. I. ÚS 3499/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Jany Lacinové, 2) Renaty Němečkové a 3) Ing. Zdeňka Laciny, všech zastoupených JUDr. Josefem Červinkou, advokátem, se sídlem Nový Hrozenkov 843, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017 č. j. 25 Cdo 3925/2017-385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to pro údajné porušení svého práva na spravedlivý proces.
2. V původním řízení se stěžovatelky jako žalobkyně, za účasti stěžovatele jako vedlejšího účastníka daného řízení, domáhaly vůči Sdružení obcí mikroregionu Vsetínsko jako žalovanému odstranění zásahu do svých vlastnických práv, konkrétně stanovení povinnosti žalovaného provést na svém vodním díle (vymezené splaškové kanalizaci) striktní oddělení splaškových a dešťových průtoků a provést opatření vedoucí k tomu, aby splaškovou kanalizací byly odváděny pouze vody splaškové, tak aby nedocházelo k vytékání těchto vod z kanalizace na nemovitosti ve vlastnictví žalobkyň. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem č. j. 19 C 140/2008-269 ze dne 2. 10. 2015 žalobu zamítl. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 270/2016-365 ze dne 3. 3. 2017. Podle obou soudů žalovaný nebyl nositelem vymáhané povinnosti a nedopustil se porušení své prevenční povinnosti. Projekt kanalizace byl navržen správně, při zohlednění místních podmínek, a výsledná stavba kanalizace odpovídá schválené projektové dokumentaci. Vlastní údržbu a provoz kanalizace pak nezabezpečuje přímo žalovaný, ale jiný právní subjekt.
3. Následné dovolání stěžovatelek, za účasti stěžovatele, odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 25 Cdo 3925/2017-385 ze dne 13. 9. 2017 s tím, že neobsahuje všechny zákonné náležitosti a není v něm uvedeno, v čem konkrétně je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu.
4. S rozhodnutím Nejvyššího soudu stěžovatelé nesouhlasí a mají za to, že postrádá přesvědčivé zdůvodnění. Dále opakují, že jejich věc měla být vyřešena jinak a že hodnocení odvolacího soudu není opřeno o náležité odůvodnění. Dovolací soud podle nich mohl a měl zjistit, že jako dovolací důvod uplatnili především otázku skutkovou a tuto skutečnost nelze ztotožňovat s tvrzenou vadou dovolání. V rámci ústavní stížnosti stěžovatelé požádali také o odklad výkonu rozhodnutí, a to s ohledem na uloženou povinnost náhrady vysokých nákladů řízení.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i spisu Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí sp. zn. 19 C 140/2008, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci Ústavní soud přezkoumává jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod či ústavních principů.
8. Žádné takové pochybení ústavněprávní relevance však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
9. Ústavní soud konstatuje, že mezi povinné náležitosti dovolání dle §241a odst. 2 občanského soudu patří též vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neboli, dovolatel je povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně se se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1594/16 ze dne 1. 11. 2016; dostupný též na http://nalus.usoud.cz).
10. Tyto požadavky však dovolání stěžovatelek, s nímž se Ústavní soud seznámil, zřetelně nesplňuje. V relevantní části dovolání, jejíž formulace jsou spíše kusovité a ne zcela srozumitelné, se uvádí, že dovolání "je oprávněné, neboť právní otázka tvrzené neexistence nedostatku pasivní legitimace žalobců musí být posouzena JINAK" (citace dovolání zachována včetně užití malých/velkých písmen). Požadavek na odlišné právní posouzení věci u dovolacího soudu však, jak v napadeném rozhodnutí podotkl i Nejvyšší soud, vyplývá ze samotné podstaty mimořádného opravného prostředku, a nemůže být důvodem pro jeho přípustnost (nehledě na to, že v daném případě byl odvolacím soudem spatřován nedostatek legitimace žalovaného, nikoli žalobkyň, jak je ostatně dáno již samotným pojmem "pasivní legitimace"). Dovolání tedy zcela postrádá identifikaci relevantní problematické právní otázky a konkrétní vysvětlení, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či že v rozhodování dovolacího soudu dosud otázka nebyla vyřešena nebo že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně či že se jedná o již dovolacím soudem vyřešenou právní otázku, která však má být posouzena jinak. Pokud pak stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazovali také na dovolací důvod, Ústavní soud zdůrazňuje, že je třeba rozlišovat mezi přípustností dovolání (§237, 238a občanského soudního řádu) a dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu), který nadto obecně může spočívat toliko v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, nikoli v jiných případných pochybeních odvolacího soudu, včetně učinění nesprávných skutkových zjištění.
11. Ústavní soud tak neshledal, že by se napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřípustně dotklo ústavně zaručených práv stěžovatelů, zejména jejich práva na přístup k soudu a šířeji na spravedlivý proces. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je naopak zcela přiléhavé, podrobné a náležitě reaguje na argumentaci uvedenou v dovolání. Nad rámec napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud dodává, že nezpochybňuje problematickou a nepříjemnou situaci, v níž se samotní stěžovatelé s ohledem na stav kanalizací u svých nemovitostí nacházejí; nicméně k úspěšné právní (soudní) ochraně práv je vždy třeba použít správnou cestu, s čímž by alespoň právní zástupce stěžovatelů měl být dobře obeznámen.
12. Ústavní soud tedy podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pokud jde o návrh stěžovatelů na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, ten Ústavní soud samostatně neposuzoval s ohledem na jeho akcesorickou povahu a též na přednostní vyřízení věci.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu