ECLI:CZ:US:2018:1.US.3566.17.1
sp. zn. I. ÚS 3566/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky FAIPON s.r.o., se sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené JUDr. Josefem Pernicou, advokátem, se sídlem Gajdošova 4392/7, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2017 č. j. KSBR 28 INS 27141/2015-B-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kterým měla být porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces, právo na rovnost účastníků řízení a právo na legitimní očekávání podle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo vydáno v rámci insolvenčního řízení na majetek dlužnice - akciové společnosti. Ta dne 1. 10. 2015 se stěžovatelkou uzavřela dvě nájemní smlouvy na dobu určitou (do dne 23. 11. 2035), a to na vymezené pozemky a na soubor movitých věcí tvořících stavbu fotovoltaické elektrárny nacházející se na pozemcích. Toto jednání bylo součástí koordinovaného postupu obou společností, sdružených v koncernu C.M.B., (za obě společnosti také smlouvy uzavíral týž prokurista) za účelem "převedení" licence k provozu fotovoltaické elektrárny z dlužnice na stěžovatelku (rozhodnutími Energetického regulačního úřadu ze dne 2. 12. 2015 pak byla stěžovatelce udělena licence pro výboru elektřiny a dlužnici byla taková licence zrušena). Dne 30. 10. 2015 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužnice a v roce 2016 byl zjištěn její úpadek, na její majetek byl prohlášen konkurz a byl jí stanoven insolvenční správce. Ten následně stěžovatelce v dubnu 2017 doručil výpověď dotčených nájemních smluv, na což stěžovatelka reagovala návrhem na zrušení výpovědi nájemních smluv dle §256 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, tvrdíc, že hrozí, že v důsledku učiněné výpovědi smluv utrpí značnou škodu. Toto podání stěžovatelky z 18. 4. 2017 bylo původně krajským soudem vyhodnoceno jako incidenční žaloba a věc byla zapsána jako incidenční spor pod sp. zn. 28 ICm 1987/2017. Dne 5. 10. 2017 byl soudcem insolvenčního soudu vydán pokyn k převedení daného podání stěžovatelky do spisu insolvenčního řízení (28 INS 27141/2015) a označení původního řízení v incidenčním sporu za mylný zápis; dne 6. 10. 2017 byl tento pokyn zveřejněn v insolvenčním rejstříku.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 17. 10. 2017 Krajský soud v Brně návrh stěžovatelky na zrušení výpovědi nájemních smluv zamítl jako nedůvodný. Krajský soud připomněl, že již dříve bylo v insolvenčním řízení shledáno, že dlužnice a stěžovatelka tvoří koncern a že faktickým převodem licence k výrobě elektřiny byl ztížen postup insolvenčního správce při zpeněžování energetického zařízení včetně pozemků, čímž došlo k poškození dlužnice, respektive jejích věřitelů. Z dosavadního průběhu řízení tak podle krajského soudu vyplynulo, že ke vzniku nájemního vztahu došlo na základě společného nepoctivého jednání dlužnice a stěžovatelky, a tak případný zájem stěžovatelky na zachování nájemních smluv nemůže být oprávněný (§6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), a už proto nemohlo být návrhu stěžovatelky vyhověno. Pro úplnost pak krajský soud doplnil, že za značnou škodu ve smyslu §256 odst. 2 insolvenčního zákona, odůvodňující zrušení výpovědi, nelze považovat pouhý výpadek příjmů způsobený ztrátou možnosti využívat předmět nájmu; při opačném výkladu by totiž bylo vlastně vyloučeno ukončit nájemní smlouvu proti vůli nájemce prakticky vždy, kdy by nájemce měl v souvislosti s užíváním pronajatých věcí nějaké příjmy značného rozsahu, a tak by při tomto výkladu oprávnění insolvenčního správce k výpovědi nájemních smluv dle §256 odst. 1 insolvenčního zákona z podstatné části ztratilo význam. V projednávaném případě přitom onou velkou škodou nemůže být ani možná ztráta licence, neboť ta nepředstavuje pro stěžovatelku větší újmu než samotné znemožnění užívání elektrárny jako následek zániku nájemních smluv. Závěrem pak krajský soud doplňkově přihlédl též ke skutečnosti tvrzené insolvenčním správce, že stěžovatelka jako nájemkyně řádně neplatila nájemné (takže podle krajského soudu teoreticky do úvahy připadala i možnost výpovědi nájemních smluv z důvodu hrubého porušení nájemcových povinností zakotvená v obou smlouvách, přičemž při využití této možnosti by stěžovatelka neměla možnost navrhnout zrušení výpovědi). Krajský soud se nezabýval stěžovatelčinými námitkami týkajícími se otázky výhodnosti postupu insolvenčního správce pro věřitele, neboť toto hledisko není relevantním při rozhodování soudu dle §256 odst. 2 insolvenčního zákona.
4. Stěžovatelka považuje napadené rozhodnutí krajského soudu za nezákonné a porušující její ústavně zaručená práva. Upozorňuje, že její podání napadající výpověď dotčených nájemních smluv bylo nejprve zaregistrováno jako incidenční žaloba, takže ona důvodně očekávala, že řízení o něm bude vedeno jako incidenční spor; tento zápis byl však o několik měsíců později označen za mylný a věc převedena do insolvenčního řízení, a to aniž by o tomto postupu byla stěžovatelka jakkoli vyrozuměna a aniž by jí byla dána možnost reakce na vyjádření insolvenčního správce a možnost uvedení dalších rozhodných tvrzení a navržení důkazů k jejich prokázání. Stejně tak nebyla stěžovatelka ani poučena o svých procesních právech předtím, že než soud její návrh zamítl pro neunesení důkazního břemene ve vztahu k tvrzení o nepřiměřené újmě způsobené jí skončením nájemního vztahu. Rozhodnutí a postup krajského soudu tak pro ni byly nepřípustně nepředvídatelné. Navíc krajský soud dospěl k závěru o neunesení důkazního břemene stěžovatelky přesto, že neprovedl jí navržené důkazy, což nadto v odůvodnění svého rozhodnutí ani neodůvodnil.
5. Stěžovatelka rovněž připomíná skutkové okolnosti věci a poukazuje i na snahu insolvenčního správce, projevující se již od počátku insolvenčního řízení, zabránit jí v provozu elektrárny i v možnosti hradit řádně nájemné (prostřednictvím podle ní šikanózních návrhů na vydání předběžných opatření i následného násilného obsazení areálu elektrárny). Stěžovatelka je též přesvědčena, že v jejím případě byly splněny podmínky pro vyhovění jejímu návrhu na zrušení výpovědi nájemních smluv, včetně podmínky hrozící značné škody. Má za to, že pokud vynaložila nemalé prostředky na realizaci koordinovaného postupu převedení provozu elektrárny z dlužnice na sebe a v dlouhodobém horizontu tomu přizpůsobila i celou svou obchodní činnost, pak je neoddiskutovatelné riziko vzniku značné škody (v podobě ušlého zisku i vynaložených nákladů) v případě vypovězení dotčených nájemních smluv, stejně jako nutnost ochrany jejích oprávněných zájmů. Stěžovatelka upozorňuje, že v případě nemožnosti užívat pronajaté věci dojde v důsledku ke ztrátě licence k provozu elektrárny, čímž ovšem automaticky nebude obnovena licence pro dlužnici. Naopak dojde k poškození majetkové podstaty dlužnice, do níž stěžovatelka nebude hradit nájemné (jež se v zásadě rovná čistým výnosům, které by z provozované elektrárny realizovala dlužnice, kdyby elektrárnu provozovala sama), navíc při rozprodání věcí tvořících elektrárnu bude jejich hodnota mnohonásobně nižší než příjem z nájmu podle dotčených nájemních smluv; čímž budou v důsledku poškozeni i věřitelé dlužnice, mezi něž ostatně patří i stěžovatelka.
6. S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, poukazujíc na hrozící zrušení své licence k provozu elektrárny v důsledku napadeného rozhodnutí.
7. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a seznámil se také s dokumenty obsaženými ve spise vedeném v insolvenčním řízení proti dlužnici, které jsou zveřejněny v insolvenčním rejstříku (pod sp. zn. KSBR 28 INS 27141/2015 vedenou u Krajského soudu v Brně; veřejně dostupné z https://isir.justice.cz/isir/common/index.do). Ústavní soud poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud ustáleně opakuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by došlo k takovému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, vyžadujícímu kasační zásah Ústavního soudu.
11. Stěžovatelka rozhodnutí Krajského soudu v Brně kritizuje jednak pro pochybení při věcném právním posouzení jejího návrhu, jednak pro několikerá pochybení procesní. K procesnímu postupu krajského soudu uvádí Ústavní soud následující. Předně Ústavní soud neshledává prima facie neústavním závěr, že při rozhodování soudu o návrhu na zrušení výpovědi nájemních smluv dle §256 odst. 2 insolvenčního zákona nejde o incidenční spor (okruh těchto sporů je vymezen v §159 insolvenčního zákona), nýbrž o výkon dohlédací činnosti insolvenčního soudu dle §11 odst. 1 insolvenčního zákona. Tato skutečnost též odůvodňuje omezení přípustnosti, respektive nemožnost podání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu o návrhu podle §256 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. §91 insolvenčního zákona), a je i důvodem pro minimalizaci zásahu Ústavního soudu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2380/17 ze dne 19. 9. 2017, body 13-14; obdobně též usnesení sp. zn. I. ÚS 2557/17 ze dne 14. 11. 2017 a usnesení sp. zn. III. ÚS 405/17 ze dne 21. 2. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz). Daný režim rozhodování o stěžovatelčině návrhu v projednávaném případě ostatně v napadeném rozhodnutí osvětlil a odůvodnil i krajský soud, jehož postup v tomto ohledu, včetně dodatečného převedení věci z režimu incidenčního sporu do rámce insolvenčního řízení, nelze považovat za neústavní či nepředvídatelný. Ostatně krajský soud v napadeném rozhodnutí poukázal též na ustálenou rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze, podle níž rozhodování insolvenčního soudu podle §256 odst. 2 insolvenčního zákona náleží do rámce jeho dohlédací činnosti. Ústavní soud rovněž konstatuje, že pokyn insolvenčního soudu k převedení stěžovatelčina podání byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku hned následující den poté, co byl učiněn, a jedenáct dní před vydáním napadeného rozhodnutí soudu. Zveřejnění v insolvenčním rejstříku je přitom základním způsobem doručování písemností v insolvenčním řízení (viz §71 odst. 1 insolvenčního zákona). Stěžovatelka proto nemůže úspěšně namítat, že by krajský soud v tomto ohledu postupoval v rozporu s jejím oprávněným očekáváním a zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování. Byť časový odstup mezi zveřejněním pokynu insolvenčního soudu v insolvenčním rejstříku a vydáním napadeného rozhodnutí krajského soudu mohl být delší, celkově nelze přisvědčit tomu, že by stěžovatelka neměla možnost na onu změnu v režimu projednání svého návrhu reagovat či že by jí bylo znemožněno předkládat relevantní tvrzení a návrhy. Pokud pak jde o námitku porušení poučovací povinnosti soudu, Ústavní soud předně poukazuje na skutečnost, že stěžovatelčin návrh byl krajským soudem zamítnut primárně nikoli z důvodu neunesení důkazního břemene ve vztahu k hrozící značné újmě, jak uvádí stěžovatelka, nýbrž z důvodu shledání nepoctivého jednání stěžovatelky i dlužnice při uzavření nájemních smluv, a tedy absence oprávněného a právní ochrany hodného zájmu stěžovatelky - již vzhledem k této skutečnosti je proto námitka týkající se nesplněné poučovací povinnosti soudu irelevantní. Konečně za odůvodněnou nepovažuje Ústavní soud ani námitku nezdůvodněného neprovedení některých navržených důkazů. Předně stěžovatelka tuto námitku uvádí jen velmi obecně, bez konkrétního upřesnění oněch opomenutých důkazů; navíc krajský soud se v napadeném rozhodnutí věnoval řádně všem relevantním argumentům stěžovatelky a je vypořádal, přičemž rovněž osvětlil, že určitými námitkami (ohledně výhodnosti postupu správce pro věřitele) se nezabýval, neboť byly irelevantní při rozhodování o návrhu dle §256 odst. 2 insolvenčního zákona.
12. Ústavní soud nicméně uznává výtku stěžovatelky, že před vydáním napadeného rozhodnutí jí mělo být doručeno vyjádření insolvenčního správce k jejímu návrhu a měla jí být dána možnost na něj a argumenty v něm obsažené reagovat. V tomto ohledu tedy Krajský soud v Brně pochybil, neboť ono vyjádření insolvenčního správce mělo být v dostatečném předstihu před rozhodnutím krajského soudu alespoň zveřejněno v insolvenčním rejstříku (jako se například stalo v případě projednávaném Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 2380/17; v případě vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2557/17 pak dokonce došlo u Krajského soudu v Českých Budějovicích k nařízení a provedení jednání, za přiměřeného použití občanského soudního řádu dle §7 insolvenčního zákona; usnesení Ústavního soudu v obou případech byla citována shora). Zároveň však Ústavní soud neshledal - za předpokladu, že stěžovatelka má možnost reagovat na vyjádření insolvenčního správce alespoň v ústavní stížnosti - že by toto pochybení krajského soudu dosáhlo ústavněprávní relevance a nutně znamenalo zásah do stěžovatelčiných práv ústavněprávní intenzity.
13. Po seznámení se s hmotněprávní argumentací stěžovatelky Ústavní soud konstatuje, že argumentace uvedená v ústavní stížnosti je totožná s argumentací uplatněnou v návrhu na zrušení výpovědi ke krajskému soudu. Stěžovatelka bez bližší konkretizace zdůrazňuje své nemalé náklady vynaložené na převedení provozu elektrárny z dlužnice na sebe a dále poukazuje na zánik licence k provozu elektrárny i zánik své povinnosti platit nájemné do majetkové podstaty dlužnice v případě výpovědi dotčených nájemních smluv, jež by tak v důsledku poškodila i věřitele dlužnice, včetně stěžovatelky. Podle §256 odst. 2 insolvenčního zákona přitom může nájemce insolvenčnímu soudu navrhnout zrušení výpovědi nájemní smlouvy na dobu určitou dané mu insolvenčním správcem, a to pokud by nájemce byl výpovědí nepřiměřeně dotčen ve svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěl či mohl utrpět značnou škodu. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nepředkládá přesvědčivou argumentaci, že by výpovědí dotčených nájemních smluv jako nájemkyně měla být nepřiměřeně dotčena na svých oprávněných zájmech či by tak měla nebo mohla utrpět značnou škodu - tj. že by do její sféry, jako nájemkyně, bylo zasaženo se znatelně vyšší intenzitou, než je s ukončením nájemního vztahu nezbytně spojena. O takovém intenzivním zásahu totiž nesvědčí ani nekonkrétní tvrzení o nemalých vynaložených nákladech na převedení provozu elektrárny, ani pravděpodobnost ztráty licence k výrobě elektřiny v pronajímané provozovně, a to tím spíše pokud výnosy z provozu elektrárny měly plynout v zásadě zpět do majetku dlužnice v podobě nájemného placeného stěžovatelkou. Možný dopad (prospěšný či ne) ukončení nájemního vztahu na majetkovou podstatu a její rozsah pak není relevantním hlediskem při rozhodování soudu o návrhu nájemce podle §256 odst. 2 insolvenčního zákona. Stejně tak je při posouzení takového návrhu, tj. při posouzení dopadu výpovědi nájemních smluv do sféry stěžovatelky, nepodstatné stěžovatelčino tvrzení o předchozím šikanózním postupu insolvenčního správce ve snaze zabránit jí v provozu elektrárny a hrazení nájemného.
14. V neposlední řadě potom Ústavní soud připomíná, že primárním důvodem zamítnutí stěžovatelčina návrhu krajským soudem byl závěr soudu o nepoctivém uzavření nájemních smluv a z toho vyplývající nemožnosti chránit zájem stěžovatelky na zachování smluv, neboť ten není oprávněný. Tento závěr krajského soudu přitom navazoval již na jeho dřívější posouzení, že totiž faktickým převedením licence z dlužnice na stěžovatelku byl ztížen postup insolvenčního správce při zpeněžování energetického zařízení, čímž došlo k poškození dlužnice, respektive jejích věřitelů (srov. usnesení krajského soudu o nařízení předběžného opatření ze dne 3. 3. 2016 a obdobně i navazující, byť pozměňující, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 11. 2016). Naopak v tomto závěru krajský soud nebyl nijak ovlivněn vyjádřením insolvenčního správce ke stěžovatelčině návrhu na zrušení výpovědi, neboť argumentace v tomto směru se v daném vyjádření vůbec nenacházela. Stěžovatelka sama přitom ve své ústavní stížnosti zmíněný závěr krajského soudu nijak konkrétně nenapadá a nerozporuje.
15. Ústavní soud na konec pro úplnost doplňuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje celkově náležité, přehledné a srozumitelné odůvodnění, v němž krajský soud dostatečně reagoval na všechny relevantní argumenty předložené stěžovatelkou a je vypořádal a uvážil též relevantní skutkové okolnosti věci připomínané stěžovatelkou.
16. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že napadeným postupem a rozhodnutím Krajského soudu v Brně nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí s ohledem na svou akcesorickou povahu sdílí osud ústavní stížnosti; Ústavní soud o něm navíc nerozhodoval samostatně, neboť podanou ústavní stížností se zabýval s urychlením.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu