ECLI:CZ:US:2018:1.US.3568.17.1
sp. zn. I. ÚS 3568/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Kateřiny Kachlíkové, zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem, sídlem Lucemburská 1599/13, Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2016 sp. zn. 11 Co 806/2015 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. března 2015 sp. zn. 25 C 125/2013, za účasti Okresního soudu v Děčíně a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Jany Kaslové, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud").
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy, zejména krajský soud, porušily její základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že neoprávněně zasáhly do jejího základního práva na soudní ochranu garantovaného ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Stěžovatelka se u okresního soudu domáhala určení vlastnictví k části pozemku, který specifikovala jako stavební parcelu st. č. X v katastrálním území Modrá u Děčína. Svůj návrh odůvodnila tím, že tuto část pozemku směnila její matka a dřívější vlastník sousední nemovitosti za část svého pozemku směnnou smlouvou ze dne 25. 5. 1988. Tím dle stěžovatelky mělo dojít k úpravě jejich pozemků, byť její matka neprovedla kroky potřebné k zápisu této směny do katastru nemovitostí.
Okresní soud návrh stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění uvedl, že směnná smlouva, na kterou stěžovatelka odkazuje, je absolutně neplatný právní úkon podle ustanovení §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť v dohodě chybí konkrétně vymezený rozsah užívání pozemků způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti. Okresní soud proto konstatoval, že neexistuje ani odpovídající domnělý právní titul, který by byl způsobilý založit dobrou víru stěžovatelky a jejích právních předchůdců ohledně vlastnictví sporné části pozemku.
Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a odvolání stěžovatelky posoudil jako nedůvodné. V odůvodnění krajský soud uvedl, že z dokazování je patrné, že otec stěžovatelky věděl o tom, že její matka neprovedla kroky vedoucí k zápisu změn do katastru nemovitostí, čehož si byla vědoma i stěžovatelka. Odvolací soud proto uvedl, že hlavním důvodem zamítnutí žaloby je absence registrace dohody (směnné smlouvy) státním notářstvím, a také okresním soudem zjištěná absolutní neplatnost dohody, neboť směňované části pozemků nejsou dostatečně individualizovány. Stěžovatelka proto nemohla být v dobré víře a její držba, podle krajského soudu, nemohla vést k vydržení vlastnictví nemovité věci.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky usnesením ze dne 26. 7. 2017 č. j. 22 Cdo 2227/2017-130 podle ustanovení §243c odst. 1 jako nepřípustné odmítl. Podle Nejvyššího soudu dovolání výslovně nevymezuje přípustnost a pouze polemizuje s hodnocením důkazů. Neuvádí však nic, co by zakládalo přípustnost dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti usnesení Nejvyššího soudu nenapadá a s jeho závěry nepolemizuje.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že výrok okresního soudu je nepravdivý. Dále je stěžovatelka přesvědčena, že krajský soud nevzal v úvahu seznam souřadnic ani dobrou víru užívání sporné části pozemku stěžovatelkou po dobu delší než dvacet let a v té souvislosti - dle jejího názoru - i institut promlčení. Domnívá se také, že krajský soud by měl rozhodnout o navrácení části jejího pozemku, který užívá vedlejší účastnice, a který byl také směněn. Stěžovatelka uzavírá, že napadené rozsudky jsou zcela nesprávné a ignorují běžný život a mezilidské a sousedské vztahy. Pomíjí faktickou vůli sousedů i její kontext.
Ústavní soud přezkoumal podanou ústavní stížnost s ohledem na splnění podmínek předvídaných zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zjistil, že ústavní stížnost není přípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť neuvedla nic, co by zakládalo přípustnost dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. Tuto skutečnost stěžovatelka svou ústavní stížností nijak nezpochybňuje. Usnesení Nejvyššího soudu také není ústavní stížností napadeno a ani návrh nesměřuje k jeho zrušení. Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku konstatovalo, že pokud dovolání neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.), je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.), výrok II]. Závěry vyslovené ve stanovisku pléna Ústavního soudu je senát Ústavního soudu vázán, a proto mu nezbylo než předloženou ústavní stížnost posoudit jako nepřípustnou. Tím, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto, neboť neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nevyčerpala řádně všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2018
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka