ECLI:CZ:US:2018:1.US.358.18.1
sp. zn. I. ÚS 358/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Dragicy Pištěkové, zastoupené Mgr. Petrem Kazderou, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 159/10, Ostrava-Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2017 č. j. 20 Ad 62/2015-149 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2017 č. j. 7 Ads 334/2017-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou a následně doplněnou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta kasační stížnost proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozsudky došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 30 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku toho, že správní soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečným a adekvátním způsobem nevypořádaly se zamítnutím důkazních návrhů stěžovatelky v řízení o přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatku na bydlení podle zákona č. 111/2016 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen "zákon o hmotné nouzi").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 1. 9. 2015 č. j. MPSV-UM/22932/15/9S-MSK, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR - Krajské pobočky v Ostravě ze dne 1. 7. 2015 č. j. 352148/2015/OOI, jímž byla stěžovatelce od února 2015 přiznána výplata doplatku na bydlení ve výši 3 154 Kč měsíčně. Dále se stěžovatelka správní žalobou domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 29. 7. 2015 č. j. MPSV-UM/19837/15/9S-MSK, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR - Krajské pobočky v Ostravě ze dne 12. 5. 2015 č. j. 264883/2015/OOI, jímž byl stěžovatelce snížen doplatek na bydlení z 3 154 Kč na 3 112 Kč měsíčně, a to ode dne 1. 4. 2015.
Rozsudkem ze dne 31. 8. 2016 č. j. 20 Ad 62/2015-86 Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatelky zamítl. Na základě kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Napadeným rozsudkem krajský soud žalobu opětovně zamítl. Podle krajského soudu žalobou napadená i jim předcházející rozhodnutí byla vydána v souladu s právními předpisy. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v rozhodném období bydlela ve dvoulůžkovém pokoji na ubytovně v O., přičemž tento pokoj s ní užívaly další osoby. Bylo proto podle něj nutno aplikovat při výpočtu doplatku na bydlení i §8 odst. 3 zákona o hmotné nouzi. Krajský soud dále provedl přepočet výpočtu doplatku na bydlení a shledal, že správní orgány při jeho výpočtu nepochybily. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, již Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že v daném případě neshledal žádný exces či mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. K námitkám uvedeným v ústavní stížnosti je nutno poznamenat, že se jedná toliko o opakování argumentace použité v řízení před správními soudy, které se s ní patřičným způsobem vypořádaly. Ústavní soud připomíná, že referenčním kritériem pro posuzování napadených rozhodnutí je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z hlediska aplikace podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud uvádí, že právo na pomoc v hmotné nouzi zakotvené v čl. 30 odst. 2 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, je jedním z práv, jichž se lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato práva provádějí, za podmínky dodržení čl. 4 odst. 4 Listiny, jenž garantuje minimální standard daného práva (srov. např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 2/08 nebo Pl. ÚS 31/09, které též cituje Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tímto zákonem je v daném případě zákon o pomoci v hmotné nouzi. Konkrétní nárok na pomoc v hmotné nouzi nelze dovozovat přímo z citovaného ustanovení Listiny bez zohlednění podmínek, které pro jeho uplatnění stanoví zákon.
Ústavní soud ověřil, že správní orgány i oba soudy posoudily žádost stěžovatelky v souladu se zákonem o hmotné nouzi. Zjištěný skutkový stav považuje Ústavní soud za dostatečný a jeho právní posouzení provedené správními soudy za logické, úplné a přesvědčivé. Ústavní soud též ověřil, že správní soudy dostatečně odůvodnily, proč nepovažovaly za nutné provádět další dokazování stran užívání předmětného pokoje dalšími osobami. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a podmínek pro přiznání dávky pomoci v hmotné nouzi - doplatku na bydlení podle zákona o hmotné nouzi, jakož i skutečnosti, že stěžovatelka v průběhu řízení nezpochybňovala, že bydlela na ubytovně ve dvoulůžkovém pokoji s další osobou, se kterou netvořila okruh společně posuzovaných osob.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se jí garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory správních soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu