ECLI:CZ:US:2018:1.US.3595.18.1
sp. zn. I. ÚS 3595/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti P. Z., zastoupeného JUDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 481/12, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2018 č. j. 3 To 105/2018-3671 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 28. 6. 2018 č. j. 28 T 1/2008-3632, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jímž byl zamítnut jeho návrh na obnovu řízení, které bylo pravomocně skončeno rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 24. 1. 2013 č. j. 28 T 1/2008-3156. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy v řízení o povolení obnovy nepřistoupily k výslechu žádného ze svědků, jež navrhoval, přičemž těmito výslechy mělo být prokázáno, že v době spáchání jednoho ze skutků, za něž byl odsouzen, se nezdržoval ve Španělsku, ale v Berlíně, takže se nemohl tohoto skutku dopustit tak, jak bylo popsáno v odsuzujícím rozsudku. Podle něj by teprve na základě výslechu těchto svědků mohly vyjít najevo nové skutečnosti, takže trestní soudy byly povinny tyto svědky vyslechnout a jejich výpovědi vyhodnotit, zvláště když v původním řízení žádní svědkové k této otázce vyslechnuti nebyli. Stěžovatel dále poukazuje na to, že trestní soudy zcela pominuly jeho námitku, že některým poškozeným byla způsobená škoda uhrazena třetími osobami, za účelem čehož navrhoval doplnění dokazování dotazem u jednotlivých poškozených.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).
V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na skutečnost, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu. O takovou situaci však v tomto případě nešlo.
Stěžovatel brojí především proti tomu, že trestní soudy neakceptovaly jeho návrh na provedení důkazů v podobě výslechů svědků, jimiž mělo být prokázáno, že v době spáchání skutku pobýval v Berlíně, a nikoli ve Španělsku, jak bylo konstatováno v odsuzujícím rozsudku, jímž byl uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci odůvodnil toto odmítnutí důkazních návrhů tím, že již v původním řízení byla podrobně prověřena tatáž obhajoba stěžovatele, kdy ze zprávy státního zastupitelství v Berlíně vyplynulo, že stěžovatel v předmětnou dobu v Berlíně na žádné z udaných adres nepobýval (blíže viz č. l. 2). Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozhodnutí dále poukázal na neustále se měnící výpovědi stěžovatele a na rozsáhlost uvedeného šetření policejních a justičních orgánů na území Spolkové republiky Německo.
Trestní soudy na základě těchto skutečností vyhodnotily jako účelové tvrzení stěžovatele, že mu v období od září 2004 do února 2005 pronajal svůj byt v Berlíně jím navrhovaný svědek A. A., přičemž stěžovatel ani neuvedl, na jaké adrese se takový byt měl nacházet. Jestliže trestní soudy na základě toho dovodily, že výslech svědka A. A. se jeví jako nadbytečný, Ústavní soud považuje tento závěr za racionální a opodstatněný a odůvodnění, kterým jej trestní soudy podepřely, za dostatečné, neboť obhajoba stěžovatele, k jejíž podpoře měl tento důkaz směřovat, již byla v původním řízení spolehlivě vyvrácena. Totéž konstatování platí i ohledně odmítnutí stěžovatelových návrhů na vyslechnutí dalších svědků (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. l. 2-3).
Ústavní soud nepovažuje za relevantní ani námitku stěžovatele, že se trestní soudy v napadených usneseních nevypořádaly s tím, že některým poškozeným měla být způsobená škoda uhrazena třetími osobami. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci se na č. l. 3 napadeného usnesení vyjádřil k tvrzení stěžovatele, že nikdo z poškozených způsobenou škodu nevymáhá, takže vzniká otázka, zda škoda vůbec vznikla. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci k tomu zcela správně mj. uvedl, že skutečnost, že poškozený náhradu škody nepožaduje, případně pravomocně přiznaný nárok na náhradu škody nevymáhá, v žádném případě neznamená, že škoda nevznikla. Ústavní soud k tomu dodává, že tento závěr v plné míře platí i pro případ, kdy by poškozeným z jakýchkoli důvodů škodu uhradila třetí osoba, jak tvrdí stěžovatel. Ústavní soud proto ve shodě s trestními soudy i prokazování této skutečnosti považuje za nadbytečné.
Ústavní soud tedy uzavírá, že neshledává žádný důvod pro přehodnocení závěru trestních soudů o tom, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro povolení obnovy řízení a není nutné provádět další dokazování.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu