ECLI:CZ:US:2018:1.US.3609.17.1
sp. zn. I. ÚS 3609/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Brychty, zastoupeného Mgr. Petrem Binderem, advokátem, se sídlem Fischerova 770/12, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. Nao 270/2017-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. listopadu 2017 a doplněnou podáním ze dne 18. prosince 2017, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. srpna 2017 č. j. Nao 270/2017-44 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší správní soud rozhodl, že soudci 10. senátu Nejvyššího správního soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 10 As 226/2017.
3. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3). Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný.
5. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal.
6. Pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudována na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných zákonných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii. Ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí o věci samé, tj. proti konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním rozhodnutím, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, jestliže zákon takové prostředky vůbec předvídá.
7. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, které spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: jednak rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna. V posuzovaném případě Ústavní soud naplnění shora zmiňovaných podmínek neshledal.
8. Stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo rozhodnuto o námitce podjatosti soudců 10. senátu Nejvyššího správního soudu, vznesené stěžovatelem, tedy proti procesnímu rozhodnutí vydanému v soudním řízení, proti kterému není opravný prostředek přípustný; tím však staví Ústavní soud do pozice přezkumné instance, jež mu ovšem, jak výše předestřeno, zásadně nepřísluší.
9. Stěžovatel uplatnil ústavní stížnost v situaci, kdy řízení, z nějž vychází, nebylo dosud skončeno, neboť o jeho kasační stížnosti dosud nebylo rozhodnuto. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak vyplývá i z jeho již ustálené rozhodovací praxe k rozhodnutím o podjatosti soudců (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci ústavních stížností podaných stěžovatelem ze dne 3. dubna 2017 sp. zn. II. ÚS 4248/16, ze dne 13. dubna 2017 sp. zn. II. ÚS 403/17 či ze dne 19. září 2017 sp. zn. III. ÚS 1993/17).
10. Z uvedených důvodů byla podaná ústavní stížnost shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2018
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj