ECLI:CZ:US:2018:1.US.363.18.1
sp. zn. I. ÚS 363/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti, kterou podal Ing. Nikita Torgalo, zastoupeného Mgr. Michalem Švecem, advokátem, se sídlem náměstí Kinských 76/7, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2017 č. j. 47 Cm 51/2016-54, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2017 č. j. 5 Cmo 177/2017-61 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 27 Cdo 4876/2017-79, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. ledna 2018 a doplněné podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 29. ledna 2018, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva, zaručená čl. 36, čl. 37 odst. 1 až 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. března 2017 č. j. 47 Cm 51/2016-54 zastavil řízení ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované Colosseum, a. s., o zaplacení 25 000 USD s příslušenstvím, a to z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadené usnesení usnesením ze dne 31. května 2017 č. j. 5 Cmo 177/2017-61 potvrdil.
4. Dovolání podané stěžovatelem Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 27 Cdo 4876/2017-79 odmítl, neboť neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatel spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými rozhodnutími došlo k velmi citelnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, neboť zmatečným a zamítavým postojem k osvobození stěžovatele od poplatkové povinnosti ve věci rozhodujícími soudy mu byl zamezen přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2017 č. j. 47 Cm 51/2016-54 a Vrchního soudu v Praze ze dne 31. května 2017 č. j. 5 Cmo 177/2017-61 jde o návrh nepřípustný a ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2017 č. j. 27 Cdo 4876/2017-79 o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadenému usnesení dovolacího soudu, přípustná (stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
9. Pokud se jedná o zbylou část ústavní stížnosti, směřující proti usnesením Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, když dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele, neboť neobsahovalo řádné údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ze strany stěžovatele proto nedošlo k řádnému vyčerpání tohoto mimořádného opravného prostředku [podrobně stanovisko pléna ze dne 28. listopadu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.)]. Ústavní soud v citovaném stanovisku jednak uvedl, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením č. 36 odst. 1 Listiny a dále uvedl, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
12. Pro posouzení ústavní stížnosti bylo určující, zda dovolání stěžovatele obsahovalo náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., mezi něž patří i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud by tomu tak bylo, byly by splněny podmínky pro posouzení přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. Stěžovatel v něm neuvedl, na vyřešení jaké konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud neměla být vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo jím byla vyřešena, avšak měla by být posouzena jinak, závisí napadené rozhodnutí. Dovolacímu soudu proto nelze vytknout, že dovolání pro nesplnění této zákonem předepsané náležitosti v souladu s §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
13. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů. Lze tedy uzavřít, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu základní právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo, porušeno nebylo.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu