ECLI:CZ:US:2018:1.US.3677.17.1
sp. zn. I. ÚS 3677/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti 1. nezl. V. Ch. a 2. nezl. E. Ch., zastoupených matkou L. K. - Ch., právně zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, se sídlem Rooseveltova 49/16, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2017 č. j. 11 Co 215/2017-204 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 8. března 2017 č. j. 99 P 84/2015-254, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. listopadu 2017, stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem obou ve věci rozhodujících soudů došlo nezákonným postupem k porušení práva na spravedlivý proces a práva na soudní a jinou ochranu zaručenou Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 8. března 2017 č. j. 99 P 84/2015-254 k návrhu otce nezletilých na snížení výživného s tím, že poměry na jeho straně se podstatně změnily, rozhodl tak, že otec nezletilých je povinen přispívat na výživu prvé stěžovatelky částkou 3 000 Kč měsíčně a druhé stěžovatelky částkou 2 200 Kč měsíčně, a to s účinností od 1. září 2016. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jak matka, tak i otec nezletilých.
3. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. září 2017 č. j. 11 Co 215/2017-204 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že s účinností od 1. září 2016 se snižuje výživné, které je otec povinen platit pro nezl. prvou stěžovatelku z částky 3 500 Kč na částku 1 700 Kč měsíčně a pro nezl. druhou stěžovatelku z částky 2 500 Kč na částku 1 500 Kč měsíčně.
II.
Argumentace stěžovatelek
4. Stěžovatelky v ústavní stížnosti napadly zejména provedené důkazní řízení. Namítaly, že nedošlo ke komplexnímu zjišťování skutečných možností schopností a faktických majetkových poměrů na straně otce nezletilých, naopak oba ve věci rozhodující soudy důkladně zkoumaly poměry na straně matky nezletilých, přičemž jí bylo přičítáno k tíži, že opustila své předchozí zaměstnání s platem 8 500 Kč a přestěhovala se i s nezletilými za manželem do Bruselu. Za absolutně nestandartní lze podle tvrzení stěžovatelek považovat výrok soudu, kde konstatuje, že matka nezletilých se vdala, její manžel má vyšší příjem, který tvoří společné jmění manželů a z tohoto společného jmění manželů má být financována vyživovací povinnost.
III.
Procesní podmínky řízení
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí, jež byla napadena ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
7. S ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí není důvod pochybovat o tom, že ve věci rozhodující soudy z těchto principů vycházely. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se celou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
8. K námitce stěžovatelek, že ze společného jmění manželů má být financována jejich vyživovací povinnost, je třeba konkrétně uvést závěry učiněné odvolacím soudem: "... Pokud jde o poměry matky nezletilých, došlo u ní od poslední úpravy výživného k výraznému zlepšení poměrů s ohledem na celkové příjmy jejího manžela ve výši cca 153 500 Kč měsíčně. Manžel matky sice nemá k nezletilým zákonnou vyživovací povinnost, má ji však k matce jako své manželce, a pokud jej matka i s dcerami po vzájemné dohodě následovala do Belgie a z tohoto důvodu se vzdala výdělečné činnosti, nezbývá, aby hradil veškeré její náklady, tedy včetně nákladů na její dcery v rozsahu její vyživovací povinnosti. V této souvislosti je nutno rovněž zmínit, že příjmy manžela matky tvoří společné jmění manželů, jsou tak i majetkem matky". Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak plyne, že tento soud po doplnění dokazování listinnými důkazy o současných poměrech účastníků dospěl ke stejnému závěru, jako soud prvního stupně, a to že z důvodů podstatného zhoršení poměrů otce nezletilých jsou splněny podmínky pro snížení jeho vyživovací povinnosti, od poslední úpravy nedošlo k podstatné změně poměrů na straně nezletilých přirozeným vývojem v souvislosti s jejich věkem, přičemž za situace, kdy obě nezletilé se spolu s matkou a jejím manželem přestěhovaly do Belgie, nemohou jít zvýšené výdaje k tíži otce.
9. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Je zcela zřejmé, že stěžovatelky v ústavní stížnosti polemizují se závěry, ke kterým soudy dospěly, přičemž jejich argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.
10. Vznáší-li stěžovatelky námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci jak okresní, tak i odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnil.
11. Ústavní soud porušení namítaných základních práv stěžovatelek nezjistil, a nezjistil ani mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelky nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími orgány, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu