ECLI:CZ:US:2018:1.US.370.18.1
sp. zn. I. ÚS 370/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. I., zastoupeného Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou se sídlem Celetná 554/4, Praha 1, proti usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D. ze dne 5. 12. 2017, č. j. 067 EX 28667/16-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 1. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického.
Stěžovateli byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. 22 P 122/99 uložena povinnost platit výživné ve stanovené výši na své tři nezletilé děti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl schopen takto uložené výživné platit, podala matka nezletilých dětí návrh na zahájení exekučního řízení pro vymožení dlužného výživného. Právní zástupce matky podal tři samostatné návrhy na zahájení exekučního řízení pro vymožení výživného pro každé dítě zvlášť. Návrhy byly podány u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického Ph.D. Po vydání pověření k provedení exekuce vedl soudní exekutor tři samostatná exekuční řízení, pro každé z dětí zvlášť.
Dne 6. 11. 2017 podal stěžovatel návrh na spojení exekučních řízení pro dvě nezletilé děti (třetí dítě nabylo zletilosti) s tím, že samostatným vedením exekucí by docházelo ke zvyšování nákladů exekuce. Soudní exekutor ústavní stížností napadeným usnesením návrh stěžovatele zamítl, neboť vedení jednoho exekučního řízení pro obě oprávněné děti je neúčelné z hlediska procesní ekonomie řízení. Spojením věci by se exekuční řízení stalo nepřehledným a došlo by ke zvýšení administrativní zátěže exekutora.
Stěžovatelka má za to, že shora napadeným usnesením došlo k zásahu do jejich základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení podle §42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu, načež dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita, s níž koresponduje princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, tj. procesními prostředky, které se podávají z právních předpisů, jež upravují příslušné řízení. Ústavnímu soudu nepatří obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, a není ani součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 81 a 83 ve spojení s čl. 90 a 91 Ústavy).
V řízení o ústavní stížnosti je proto Ústavní soud oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž zpravidla i potud, že musí jít o rozhodnutí "konečná"; určitou výjimku představují některá tzv. nemeritorní rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, ačkoliv řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53)].
V dané věci stěžovatel brojí proti usnesení soudního exekutora, kterým byl zamítnut jeho návrh na spojení několika exekučních řízení. Jde přitom o procesní rozhodnutí, jež nelze považovat ani za rozhodnutí "konečné", které by se (bezprostředně) dotýkalo jeho hmotněprávních oprávnění či povinností, natož pak práv nebo svobod zaručených Listinou základních práv a svobod. Vzhledem k tomu nelze nyní podanou ústavní stížnost považovat za adekvátní prostředek ochrany, neboť stěžovatel může svá práva bránit v rámci soustavy obecných soudů procesními prostředky, které má k dispozici, a teprve po jejich vyčerpání, po skončení řízení, bude-li se nadále domnívat, že protiústavní stav napraven nebyl, se může domáhat zásahu Ústavního soudu.
Konkrétně pak případné námitky stran nehospodárnosti postupu soudu (soudního exekutora) a s tím spojené povinnosti k náhradě nákladů řízení (exekuce) bude stěžovatel případně moci uplatnit v dalším řízení, a to zejména v rámci námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ve smyslu §88 odst. 3 exekučního řádu [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 631/13, sp. zn. I. ÚS 1466/11, sp. zn. III. ÚS 971/13, IV. ÚS 1378/18, případně též III. ÚS 2113/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 631/13 poukázal na to, že stěžovatel může případně brojit proti nesprávnému postupu soudního exekutora námitkami proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ve smyslu §88 odst. 3 exekučního řádu, jestliže v něm soudní exekutor dostatečně nepřihlédne k okolnosti, že nespojením věcí došlo dle mínění stěžovatele k nepřiměřenému zvýšení nákladů exekuce. Současně považuje Ústavní soud za přiléhavé odkázat v souvislosti s náklady řízení a spojováním věci na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2013/10, podle něhož "Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci, proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení.".
Protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho základních práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud jeho ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
soudce Ústavního soudu