ECLI:CZ:US:2018:1.US.3704.17.1
sp. zn. I. ÚS 3704/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti UNIMEX-INVEST, s. r. o., se sídlem Svojsíkova 2/1596, Ostrava-Poruba, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem, se sídlem K chaloupkám 2, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2017 č. j. 8 Co 622/2009-1444, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. listopadu 2017 a doplněné podáním ze dne 3. ledna 2018, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. října 2017 č. j. 8 Co 622/2009-1444 ve výroku II. s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2009 č. j. 38 C 272/2002-570 vyhověl okresní soud žalobě, kterou podala žalobkyně TRAIVA, s. r. o., proti stěžovatelce o nahrazení projevu vůle stěžovatelky (výrok I.), zavázal stěžovatelku zaplatit TRAIVA, s. r. o., na nákladech řízení 42 052,50 Kč (výrok II.) a České republice 15 393 Kč (výrok III.).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu, aby soud nahradil vůli stěžovatelky přijmout návrh TRAIVA, s. r. o., na uzavření kupní smlouvy ze dne 8. srpna 2002, zamítl (výrok I.), TRAIVA, s. r. o., uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 34 489 Kč (výrok II.) a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 12 075 Kč, z toho částku 2 783 na účet Krajského soudu v Ostravě (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že je vlastníkem nemovitostí v k. ú. Moravská Ostrava. Od 5. prosince 2002 byla jako žalovaná účastníkem soudního řízení, vedeném na základě žaloby žalobkyně TRAIVA, s. r. o., o nahrazení projevu vůle stěžovatelky k uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti. Podle názoru stěžovatelky bylo žalobní tvrzení i navržené důkazy zcela smyšlené a nepravdivé. Stěžovatelka namítala, že i když po 15 letech trvání soudního sporu měla ve věci zdánlivý úspěch, byl pro ni spor ekonomicky likvidační a extrémně nízká výše nákladů řízení přiznaná soudem hrubě zasáhla do jejích ústavních práv.
5. Náklady řízení přisouzené jí výrokem II. ve výši 34 489 Kč jsou podle tvrzení stěžovatelky zjevně nepřiměřené a nezohlednily její legitimní očekávání, když do řízení strany vstoupily za účinnosti tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem. Odvolací soud podle názoru stěžovatelky svévolně, v extrémním rozporu se základními principy spravedlivého procesu, snížil náklady řízení jí přiznané, rozhodl volnou úvahou s tím, že při stanovení výše odměny vycházel právě z částek uvedených ve zrušené vyhlášce.
6. Stěžovatelka má za to, že v její posuzované věci jde o mimořádně závažné okolnosti a proto mělo být přihlédnuto k zásadě úspěchu ve věci a náleží ji právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů řízení, které jí vznikly, a to podle hodnoty sporu v předmětné věci stanovené kupní cenou nemovitostí. Rozhodnutí odvolacího soudu proto vytýká, že nezohlednil zodpovědnost žalobkyně TRAIVA, s. r. o., za vyvolání soudního sporu a její odpovědnost i jako navrhovatelky předběžného opatření.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
10. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
11. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
12. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, shledán nebyl. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s rozhodnutím odvolacího soudu o výši nákladů řízení před soudem prvního stupně. Argumentace stěžovatelky není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěrem učiněným odvolacím soudem, založeném na aplikaci podústavního práva. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se otázkou uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
13. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
14. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Z důvodu odmítnutí návrhu pro jeho zjevnou neopodstatněnost netrval již Ústavní soud na předložení aktuální plné moci, když přiložená plná moc advokáta JUDr. Emila Flegela byla datována dnem 9. října 2015.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu